RECENZE: Dej mi své jméno | André Aciman

autor: André Aciman
překlad: Lucie Podhorná
originální název: Call Me be Your Name
nakladatelství: Slovart
edice: #BOOKLAB
rok vydání: 2018
počet stran: 248
anotace

"Dej mi své jméno a já ti dám to moje."

Moje zhodnocení:

Sedmnáctiletý Elio se zamiluje do o pár let staršího Olivera, studenta, kterého pozval Eliův otec, aby strávil prázdniny v jejich vile na italské Riviéře. Dospívající Elio zažije nečekané vzplanutí, které je tak silné, že si ho zpočátku ani nepřipouští. Elio se stane Oliverem doslova posedlý a trápí ho Oliverova lhostejnost. Ani jeden z nich si nechtějí připustit, že cítí něco k tomu druhému. Nakonec jejich láska trvá sice krátce, ale za to intenzivně a poznamená je na celý život.

✽

Knihu Dej mi své jméno napsal André Aciman již v roce 2007, ale českého překladu se kniha dočkala až letos. V roce 2017 byla kniha zfilmována a snímek získal několik cen včetně Oscara. 

André Aciman je americký autor egyptského původu. Narodil se a vyrůstal v Alexandrii. Autor má po svých rodičích italské a turecké kořeny, v rodině se hovořilo hned několika jazyky. Jeho rodina kvůli židovskému původu nezískala egyptské občanství a v roce 1965 musela Egypt opustit. V Římě získali italské občanství, ale v roce 1968 se přestěhovali do New Yorku. Aciman v USA vystudoval anglický jazyk a literaturu. Už v roce 1994 vydal svoji první knihu, biografii Out of Egypt, za kterou obdržel cenu Whiting Award. Prozatím největší uznání mu ovšem vynesl román Dej mi své jméno, za který získal cenu Lambda Literary Award v kategorii Gay Fiction.

Dej mi své jméno je romantický příběh odehrávající se v 80. letech na italské Riviéře, kam Eliův otec každoročně pozve jednoho studenta z ciziny, aby zde strávil prázdniny. Toho léta přijede o sedm let starší Oliver, do něhož se Elio zamiluje. Elio teprve dospívá a byť má zkušenosti i s dívkami, nečeká, že se tak hluboce zamiluje právě do Olivera. Eliova láska se brzy stává spíše posedlostí a fyzická přitažlivost je tak silná, že Elio skoro blázní. Postupně mezi nimi vzniká přátelství, které přeroste v hlubší cit. 

Vypravěčem knihy je právě Elio, dospívající kluk, který miluje hudbu, hraje na klavír a jeho oblíbenou činností je přepis slavných hudebních děl. Kniha se z velké části skládá z Eliových vnitřních monologů, u kterých kolikrát není jasné, zda jsou skutečné či se jedná pouze o Eliovy představy. Oliverovi je dvacet čtyři, studuje a zároveň pracuje na své knize. Oliver je mnohem zkušenější a působí mnohem dospěleji, než Elio, jehož láska k Oliverovi se stane brzy posedlostí. V knize vystupují i další postavy, ale spíše jen okrajově.

Tento LGBT román vypráví o hlubokém přátelství mezi dospívajícím chlapcem a mužem, které postupně přeroste v lásku. Ani jeden zpočátku netuší, jestli ten druhý cítí totéž a tak předstírají lhostejnost. Elio se tím užírá, neví, jak si u Olivera stojí a nemá odvahu mu přiznat své city. Oba jsou dost nesmělí a já jsem byla v první polovině celkem napnutá, kdy u nich dojde k fyzickému sblížení. Děj totiž plyne velmi velmi zlehka, až můžete nabýt dojmu, že se spíše vleče. Způsobují to právě dlouhé monology hlavního hrdiny.

Příběh je rozdělen na čtyři části, dělení na klasické kapitoly v knize nenajdete. Tohle mi na knize trochu vadilo, protože jsem měla často pocit, že odcházím od rozečtené pasáže - ne vždy jsem měla tolik času, abych přečetla celou jednu část. První polovina se občas táhla, druhou polovinu jsem naopak přečetla jedním dechem. Upřímně - vůbec jsem nečekala, že mě zrovna tato kniha tolik zasáhne. LGBT literaturu vůbec nevyhledávám, tato byla teprve mou druhou čtenářskou zkušeností. 

Sexuální scény jsou naturalistické a některé doslova obscénní. Tam řadím například scénu s broskví (kdo četl, jistě ví). Při takových scénách mě vždycky napadá, kde asi autor čerpal zkušenosti, jestli jsou jeho vlastní či jde o pouhé výplody fantazie. 

Celkově však knihu hodnotím kladně. Bylo to zase něco jiného, než na co jsem zvyklá a dá se říct, že jsem tu lásku prožila s nimi. Příběh je plný emocí a mnohým z vás zlomí srdce.

Knihu doporučuji všem romantickým duším a fanouškům LGBT literatury. Dej mi své jméno je ideálním čtením na dovolenou. 

✰✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Slovart, které tuto knihu vydalo pod edicí #BOOKLAB. Pokud vás kniha zaujala, zakoupit si ji můžete přímo zde.

Continue Reading...

RECENZE: Vlaštovka, kočka, růže, smrt | Håkan Nesser

autor: Håkan Nesser
překlad: Helena Matochová
originální název: Svalan, katten, rosen, döden
nakladatelství: MOBA
rok vydání: 2018
počet stran: 440
anotace

Moje zhodnocení:

Bývalý komisař Van Veeteren dal přednost poklidnému stáří a po letech, která strávil u policie, se rozhodl, že si otevře antikvariát a bude se věnovat už jenom knihám. Člověk míní, osud mění a tak se stane, že Van Veeteren je opět povolán, aby pomohl dopadnout škrtiče, jehož oběti spojuje jedno vodítko, kterým jsou knihy. Náhoda? Možná... Van Veeteren tuší, že tentokrát bude mít čest s nezvyklým vrahem, kterého bude těžké dopadnout...

✽

Vlaštovka, kočka, růže, smrt je již devátým případem inspektora Van Veeterena a policistů z fiktivního městečka Maardamu. Tato série získala již mnohá ocenění a těší se u čtenářů velké oblibě. 

Tuto úspěšnou sérii napsal Håkan Nesser, švédský autor píšící nezaměnitelnou severskou krimi prózu. Po univerzitním studiu s orientací především na skandinávské jazyky, angličtinu, literaturu, historii a filozofii pracoval dlouho jako učitel. Prózu publikuje od roku 1988, přičemž jeho detektivní příběhy získaly třikrát cenu za nejlepší švédskou detektivku a byly vydány ve více než 25 zemích. Léta prožil v Londýně a New Yorku, ale momentálně žije se svou ženou a dětmi střídavě ve Stockholmu a Gotlandu a je úspěšným spisovatelem na volné noze.

Tato kniha byla mým prvním setkáním jak s autorem, tak i s postavou Van Veeterena a celou sérií. Jelikož se jedná již o 9. díl série, trochu jsem se bála nastoupit do rozjetého vlaku, neboť dávám přednost čtení sérií od prvního dílu. Autora si však mnozí chválili, a proto jsem se rozhodla trochu zariskovat, když se mi naskytla možnost přečíst si zrovna tento díl. Nakonec se mi risk vyplatil.

Jelikož jsem nic netušila ani o postavách ani o místě, kde se děj odehrává, zpočátku jsem byla malinko zmatená. Děj jsem si dle indicií zasadila do Nizozemí, i když mne trochu mátlo, že autorem je Švéd. Až po přečtení jsem se dozvěděla, že autor děj zasadil do fiktivního města Maardamu, což leccos vysvětlilo. Počáteční obavy však rychle vzaly za své a já se do příběhu velmi rychle ponořila.

Autor ve svém vyprávění rozvíjí charaktery více postav včetně vraha, jejich životy vám popíše vcelku detailně, a proto se dá jeho styl psaní popsat jako rozvláčnější. Pokud tedy dáváte přednost přímočarosti a nevyžíváte se v drobných detailech, raději sáhněte po jiném autorovi. I přes autorův rozvláčný styl vyprávění se jedná o velmi čtivé dílo, které vás vtáhne, ani nebudete vědět jak. Příběh vcelku rychle plyne, nechybí napětí ani nečekané zvraty. V tom mě autor velmi mile překvapil. I když si kolikrát budete jistí, kterým směrem se příběh rozvine, autor vás celkem často svými drobnými zvraty vyvede z míry.

Vlaštovka, kočka, růže, smrt se nese v poklidném duchu, autor se drží zavedených pravidel, jež jsou typická pro detektivní příběhy, nečekejte tedy žádnou akční jízdu, spíše poklidnou plavbu na moři s menšími či většími vlnami. 

Vůbec jsem nečekala, že mě zrovna tento autor a jeho příběh pohltí takovým způsobem, že nebudu vnímat své okolí a na každé otevření knihy se budu těšit. Myslím, že se poohlédnu i po předchozích Veeterenových případech i přesto, že mi tento díl prozradil některá fakta z předchozích dílů.

Knihu doporučuji jednak fanouškům Håkana Nessera a jednak čtenářům, kteří by si prostě jen rádi přečetli dobrou detektivku. Znát předchozí souvislosti není nutné, ale přesto bych doporučila se poohlédnout po prvních dílech a postupně se pak dočíst až k tomuto devátému. 

✰✰✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství MOBA, kde si také knihu Vlaštovka, kočka, růže, smrt můžete koupit, a to jak v klasické, tak i v elektronické podobě. 

Continue Reading...

Moje nová knihovna (1)

Hezký pozdní večer milí čtenáři.

Konečně jsem se dostala k sepsání článku o své nové knihovně, kterou pro mě (na moje přání) zhotovil manžel. 

Za dobu, co provozuji blog se mi totiž nakupilo velké množství knížek a jedna malá knihovna v ložnici už takové množství nemohla pojmout. Knihy jsem měla už ve dvou řadách a místo nebylo. Začala jsem si je skládat na komodu v obýváku a díky tomu přišel nápad nechat si udělat police až do stropu. Manžel souhlasil a slíbil, že se toho ujme. 

Nejprve jsme si to trochu naplánovali a poměřili a vyrazili do Hornbachu nechat si nařezat desky v požadované míře a počtu. K tomu jsme nakoupili hromadu konzolí, šroubků a hmoždinek. 

Začínala jsem být hodně natěšená, ale musela jsem počkat až bude mít manžel více času. Jednoho dne se do toho pustil a za týden bylo hotovo. Vrtání do panelu bylo celkem nepříjemné, a to nejen pro nás, ale nejspíš i pro sousedy, děr bylo totiž dost, ale jinak to nešlo. Když bylo to nejhorší za námi, začala jsem si v duchu plánovat, jak si knihy poskládám. Už delší dobu jsem je měla seřazené podle nakladatelství a rozhodla jsem se to tak nechat. Pak nadešel den D a já si knihy vyskládala a pak se už jen kochala.

Finální podoba vypadá zatím takto. Samozřejmě později knihy přibudou, mezery se zaplní, plánuji si pořídit nějaké ozdoby a blbůstky. V tom ještě nejsem úplně rozhodnutá, jak to pojmu, ale myslím, že se to časem vytříbí.

Na fotce je vidět, jak neumím fotit :D Aneb když knihovna vypadá, že plave :D

Z nadpisu článku jsme si jistě všimli jedničky v závorce. Rozhodla jsem se totiž, že představení své knihovny pojmu trochu jako seriál a vždy po nějaké době vám odhalím blíže další knihy, které se v ní ukrývají.

Dnes se podíváme na knihy ze spodní řady. Tam jsem si vyskládala všechny vysoké knihy, které jsem doma našla, aby byly hezky pohromadě. 

Z nakladatelství Tatran mám akorát Hostitele, kterého jsem teda ještě nečetla. Pak tři kousky z nakladatelství Leda - V mlze, Žena z kajuty č. 10 (přečteno) a Všude kolem černý les (nepřečteno).

V nakladatelství Ikar mám většinou knihy, které jsem ještě nečetla, až na pár výjimek - Čas odejít a Dívka ve vlaku mám přečteno, zbytek na své přečtení stále ještě čeká. 

Pokračování z předchozího obrázku. Přečteno mám akorát Manželovo tajemství, které se mi líbilo natolik, že jsem se rozhodla pořídit si další dvě knihy od Liane Moriarty. Časem bych chtěla všechny.

Nejvíc knih mám rozhodně z Knižního klubu. Hranice věčnosti jsem si koupila před dvěma lety, když jsem z blogem teprve začínala. Od autora mám přečtenou knihu Pád titánů, což je první díl z trilogie Století. Ten jsem měla kdysi půjčeny od kolegyně z práce a líbil se mi natolik, že jsem si pak pořídila třetí díl s tím, že Zimu světa si pořídím dodatečně. No a dodnes ji nemám 😀. Zmizelou od Gillian Flynn nemusím myslím ani představovat. Viděla jsem nejdříve film, pak si pořídila i knihu, kterou jsem opět ještě nečetla. To však nemohu říct o Skočném přílivu a Třetím hlasu. Prvně zmiňovaná kniha byla skvělá, druhá už mě tolik nenadchla a nejspíš ani proto jsem ještě nečetla Černý úsvit. Nedávno jsem však zjistila, že autorské dvojici vyjde koncem srpna čtvrtý díl s názvem Stále vládne mráz. Další dvě knihy mám také nepřečtené - Madam X jsem si koupila před časem v Levných knihách a Farmu z bazaru.

Následuje série s Kim Stoneovou, kterou napsala Angela Marsons, z níž mám přečtený zatím jen Němý křik a Ďábelské hry. Tichou modlitbu mám v plánech na léto a pak bych ráda pokračovala Otevřeným hrobem a Pokrevními pouty. Nepřečtenou mám bohužel i Oběť bez tváře, ale brzy to budu muset napravit, protože autorovi koncem srpna vychází druhý díl s názvem Devátý hrob, jak jsem nedávno zjistila na stránkách Knižního klubu.

Z poslední části mám přečtené pouze čtyři knihy - Manželé odvedle, Nefilim, Temnou hmotu a Marťana. Nejdéle na přečtení čekají Skleněná těla a Před pádem. Druhá zmiňovaná se objevila před časem ve výprodeji, což potěší, když jsem ji na loňské vánoce kupovala v plné ceně. Ale co už. S tím se občas musí počítat. Nedávno jsem ve výprodeji KK objevila i Spálenou oblohu a Poslední. Svědek se také prodává za pár kaček. K němu bych si ráda pořídila celou sérii, jedná se totiž o třetí díl. A já jsem hnidopich a čtu ráda série hezky popořádku. I když občas udělám výjimku, o čemž se brzy dozvíte z jedné recenze, kterou chystám.

Nakonec bych vám ráda ukázala celou knihovnu i s komodou, ať máte celkovou představu. Původně jsem chtěla přidávat i fotky, jak šel s instalací knihovny čas, ale rozhodla jsem se ukázat až konečný výsledek.

To je pro dnešek vše. Příště se můžete těšit na knihy z nakladatelství Motto, Mystery Press a Kniha Zlín. Vpravo mám pak vyhrazeno místo pro recenzní výtisky. Ale o tom až příště.

Snad se vám článek líbil 😊. Já osobně mám články o knihovnách hodně ráda. Ráda se kochám nad hezkými knihovnami, sleduji, jaké kdo má knížky a vkus. Určitě to každý znáte.

Děkuji za pozornost.

Continue Reading...

RECENZE: Stopy v krvi | Steve Robinson

autor: Steve Robinson
překlad: Kateřina Niklová
originální název: In the Blood
nakladatelství: Mystery Press
rok vydání: 2016
počet stran: 320
anotace

Moje zhodnocení:

V roce 1783 po skončení americké války se rodina Fairbornových rozhodne vrátit zpět do Anglie. Po přistání lodě Betsy Ross však celá rodina beze stopy zmizí.
V současnosti je Jefferson Tayte, genealog, pověřen, aby zjistil, co se s Fairbornovými před dvěma sty lety stalo. Tayte nemá policejní odznak ani licenci soukromého detektivka, je však špičkový genealog, který se zarputilostí sobě vlastní pátrá po rodových liniích. Jeho pátrání jej zavede do Anglie, kde bude kráčet po půdě nasáklé krví a nebude tušit, že případ, kterého se ujal, může být jeho poslední...

✽

Stopy v krvi jsou prvním dílem ze série o Jeffersonu Tayteovi, kterou vydává nakladatelství Mystery Press a zároveň je to moje první setkání jak s autorem, tak i s nakladatelstvím.

Steve Robinson, autor knihy, se narodil v Kentu a nyní žije nedaleko Londýna. Již v mládí podlehl vášní pro genealogii a psaní, kdy se vydal po stopách dědečka z matčiny strany, o němž nic netušil. Zjistil, že to byl Američan, který sloužil během 2. světové války v Anglii, kde zanechal svou rodinu, s níž už se nikdy nekontaktoval, neboť se po válce vrátil zpět do USA. Autor ho vysledoval do Los Angeles, kde odhalil, že se jeho dědeček narodil v Arkansasu, a postupně odkryl historii doposud neznámé větve vlastní rodiny. Tyto skutečnosti ho inspirovaly k sepsání thrilleru Stopy v krvi, které jsou zároveň prvním svazkem série o genealogovi Jeffersonu Tayteovi.

Příběh začíná v dávné minulosti, konkrétně v Anglii roku 1803, kdy čtenář sleduje vraždu Mawgana Hendryho, člověka, jehož jméno vám zpočátku vůbec nic neřekne. Po prologu se seznámíte s hlavní postavou celé série, obtloustlým genealogem Jeffersonem Taytem, jenž má slabost pro sladké. Jeho práci, která je zároveň i jeho koníčkem, mu velmi ztěžuje strach z létání, neboť cestování autem po rozlehlé Americe je dosti únavné. Klientem je poslán do Anglie, aby vypátral rodinu Fairbornových, která po přistání lodě v roce 1783 zmizela. Tayte je tak nucen překonat svůj panický strach a nasednout do letadla. Záhy se v Anglii rozjíždí velice spletité pátrání, které jej několikrát ohrozí na životě, protože někdo si nepřeje, aby Tayte odhalil tajemnou minulost.

Děj se střídavě odehrává v minulosti na přelomu 18. a 19. století, kdy se dozvídáme různé, pro posunutí děje však důležité, střípky o rodině Fairbornových, a v současnosti, kdy po zmizení některých členů rodiny Fairbornových pátrá genealog Jefferson Tayte. Minulost vám zpočátku může přijít dost zmatená a můžete se v ní hůře orientovat, neboť autor chrlí záplavu nicneříkajících jmen, která se vám akorát pletou. Pro nastínění zápletky je to však důležité a postupně vám neznámá jména dají určitou představu o jejich nositelích. V ději odehrávajícím se v současnosti nebudete mít sebemenší problém v orientaci.

Autor píše čtivě i přesto, že se jedná o jeho prvotinu, což je občas velmi znát. Hlavně v první polovině knihy, kdy je znát autorova nevypsanost. Druhá polovina je dle mého názoru mnohem povedenější, i když ani tehdy se autor nevyhnul občasným dějovým klišé. A to může být kamenem úrazu pro některé čtenáře, kteří právě z tohoto důvodu autora předčasně odepíšou a nevrátí se k jeho dalším knihám. Hlavní postava je, bohužel, jediná z velkého množství postav, jež má jakousi bližší charakteristiku, není zcela plochá, což se o ostatních postavách říct nedá. Žádná vám blíže nepřiroste k srdci a nemáte šanci si žádnou více oblíbit. Dále bych autorovi doporučila vyvarovat se vytvářením situací, při nichž hlavní hrdina působí jako superman, neboť v krátkém časovém období hravě přežije i několik útoků na jeho osobu.

Námět považuji za povedený, nechybí napětí ani dějové zvraty. Konec je celkem překvapivý, i přesto, že jsou některá odhalení trochu předvídatelná. Vůbec mi to však nevadilo a knihu jsem si užila. Hodnotím lehce nad průměrem a už teď se těším na pokračování, které nese název Hluboký hrob.

Pokud jste milovníci tajemných záhad, jejichž kořeny sahají až do dávné minulosti, vyhledáváte napětí a genealogie je vaším koníčkem, tak je tato kniha pro vás jako stvořená.

✰✰✰✰

Četli jste Stopy v krvi? 

Nebo se na knihu teprve chystáte? 

Či vám tento žánr vůbec nic neříká?

Continue Reading...

RECENZE: Stíny nad zálivem | Lucy Clarke

autor: Lucy Clarke
překlad: Alena Peisertová
nakladatelství: Grada
značka: Cosmopolis
rok vydání: 2018
počet stran: 368
anotace

Moje zhodnocení:

Již sedm let uplynulo od tragické události, která poznamenala celou komunitu žijící na poloostrově Sandbank. Tehdy byli silným proudem uneseni dva desetiletí chlapci daleko od břehu, avšak na pevninu se vrátil jen jeden z nich...

Jacob, Sářin syn, sice nešťastnou událost před sedmi lety přežil, ale na jeho narozeniny, v den smutného výročí, zmizí beze stopy. Celou místní komunitu včetně Sáry začínají trápit nezodpovězené otázky a postupně se vynořují nová i stará tajemství. Sára se uzavírá do sebe a přestává důvěřovat všem, které zná a kterým věřila.

Co se vlastně před sedmi lety událo? Jak to, že tehdy nikdo nic neviděl? Kdo má důvod tajit, co se ve skutečnosti stalo? A proč?

✽

Stíny nad zálivem jsou třetí u nás vydanou autorčinou knihou a zároveň třetím románem, který vydalo nakladatelství Grada pod značkou Cosmopolis. Měla jsem to štěstí, že jsem četla obě předchozí autorčiny knihy a s potěšením vám mohu oznámit, že autorka je ve své nejlepší formě!

Lucy Clarke, autorka knihy, vystudovala anglickou literaturu, pracovala jako moderátorka společenských akcí a vyučovala tvůrčí psaní. Nyní se věnuje psaní na plný úvazek. Její debut The Sea Sisters se objevil v prestižním výběru Book Club Choise 2013 a byl přeložen do deseti jazyků. Do češtiny byly přeloženy autorčiny romány Poslední nádech (recenzi najdete zde) a Modrá.

Kniha je složena z vyprávění dvou žen, přičemž odlišnost tkví v tom, že Sára, jejíž sedmnáctiletý syn zmizel beze stopy, vypráví svůj příběh v přítomném čase, zatímco Isla, matka chlapce, jehož si před sedmi lety vzal oceán, se vrací do minulosti, neboť její příběh započal před víc jak dvaceti lety. Na konci se protnou nejen obě dějové linie, ale osobně se střetnou i obě hlavní hrdinky.

Děj se odehrává na velmi atraktivním místě, neboť autorka zvolila pro svůj příběh kulisy anglického pobřeží. Místo nazvala Longstone Sandbank, přičemž se inspirovala svým dětstvím, kdy celá rodina trávila léto v plážových chatkách na pobřeží Anglie. Kdo by nechtěl trávit celé léto u moře, s rodinou, přáteli, jen tak bez starostí? Po matčině smrti se Isla rozhodne zanechat svého starého života a začít žít nový právě v jedné z chatek na pláži. Brzy se seznámí s Nickem, jehož rodiče vlastní sousední chatku. Islu brzy následuje i její nejlepší kamarádka Sára, která se nastěhuje právě do oné sousední chatky. Tehdy ani jedna z nich nemohla tušit, že jim tak atraktivní místo pro život, jakým Sandbank bezesporu je, převrátí život naruby.

Stíny nad zálivem jsou emočně velmi silnou knihou, protože pro matku není nic horšího, než přijít o vlastní dítě. V knize prožívají tuto ztrátu hned dvě hlavní hrdinky, obě stejně, přesto každá jinak. Sára se vyrovnává s možnou ztrátou v současnosti, pátrá po synovi vlastními silami, obchází kamarády, známé a dává si všechny střípky do souvislosti a snaží se zodpovědět na otázku, proč její syn zmizel zrovna na neslavné výročí Marleyho utonutí. Může to být náhoda? Zazímco s Islou prožíváme její mládí, radostné okamžiky, narození syna Marleyho, dětství obou chlapců, až do dne tragické události, která navždy změnila nejen Islu, ale i celou komunitu žijící na poloostrově.

Čtenář již od počátku tuší, že nic není tak, jak na první pohled vypadá. Náznaky vycházející z úst Sáry, ale i Isly napovídají, že si každý obyvatel komunity uchovává tajemství, které nikdy nesmí vyplout na povrch. Proč nyní zmizel Jacob? Co se stalo tehdy před sedmi lety? Jak to, že tehdy nikdo nic neviděl? Autorce se povedl napsat skvěle propracovaný příběh s velmi dobře vykreslenými charaktery hlavních hrdinek, které vypráví svůj příběh v první osobě, jež čtenáři mnohem více přiblíží jejich niterné pocity. Postavy nejsou černobílé, nedá se přímo označit viník. Zpočátku to tak může působit, ale závěr vám ukáže, že jste se mýlili.

Autorka napsala velmi čtivé a napínavé psychologické drama, které budete jen těžko odkládat. Už dlouho jsem nečetla takhle dokonale promyšlený příběh, kdy po celou dobu vyplouvají na povrch různé střípky, menší či větší lži a tajnosti. Závěr je velkolepý a když už si budete myslet, že všechno víte a vše vám dá smysl, autorka přijde s dalším šokujícím odhalením. Závěrečný epilog vám vyrazí dech. Nakonec si z knihy odnesete jedno poselství - mateřská láska je nejsilnějším poutem na světě a a kvůli ní pro své dítě uděláte COKOLIV.

Na závěr bych ráda podotkla, že autorka je nyní ve své nejlepší formě, jak už jsem se výše zmínila, a já se už teď nemohu dočkat, co dalšího si na své čtenáře přichystá.

Knihu rozhodně doporučuji fanouškům Lucy Clarke, protože knihou Stíny nad zálivem autorka předčila obě své předchozí u nás vydané knihy dohromady. Pokud dáváte přednost žánrům jako jsou psychologický thriller či psychologický román, touto knihou nemůžete udělat chybu. Už teď vím, že se jedná o jednu z nejlepších knih letošního roku v rámci žánru.

✰✰✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Báře Srncové z nakladatelství Grada, kde si můžete také knihu Stíny nad zálivem koupit.

Continue Reading...

RECENZE: Ilustrované dějiny moderní Evropy | Hsi-Huey Liang

autor: Hsi-Huey Liang
překlad: Vojtěch Pacner, Pavel Paleček
originální název: The Tertulia History of Modern Europe
nakladatelství: Jota
rok vydání: 2018
vydání: druhé
počet stran: 272
anotace

Moje zhodnocení:

Kniha se věnuje málo atraktivnímu období dějin, konkrétně dějinám Evropy v období 19. a 20. století. Jelikož toto období v dějinách lidstva není pro čtenáře tolik zajímavým, přesto se autor, vážený profesor, jehož střední Evropa odjakživa fascinovala, neboť jeho otec Lone Liang byl čínským diplomatem sloužícím jak v Berlíně, tak i v Praze, rozhodl vydat na tento pomyslný tenký led a zaujmout čtenáře všech věkových kategorií zrovna tímto výsekem v dějinách Evropy. Celý text bohatě doplňují poutavé ilustrace a nápaditá grafická podoba textu.

✽

Ilustrované dějiny moderní Evropy jsou určené pro čtenáře všech věkových kategorií (doporučený věk na obálce knihy je uveden ve věkovém rozmezí 12-99 let), ať už jste dějepis ve škole milovali či byli jeho zatvrzelými odpůrci. Já se přiznám, že mi dějepis nevadil, kdysi jsem se dokonce rozhodla podat si přihlášku na historii, a to opakovaně, ale bohužel mi tento osud nebyl dopřán. Po letech, kdy jsem se konečně takříkajíc "našla", jsem se vydala přírodovědným směrem, který byl vždy mému srdci bližší, jen jsem to tehdy po maturitě ještě netušila. Ale to jsem teď trochu odbočila.

Autorem této nádherné publikace je profesor Hsi-Huey Liang, který víc jak čtyřicet let přednášel na předních amerických univerzitách moderní evropskou historii, zejména dějiny střední Evropy. Narodil se v Německu a s rodiči, kteří pocházeli z province Kuang-tung, prožil dětství v meziválečném Berlíně, Praze a Bukurešti, kde jeho otec působil jako diplomat. Rodina se během druhé světové války vrátila do Číny, kde autor navštěvoval střední školu. Po válce se vrátil do Evropy, kde dokončil ve Švýcarsku a v Anglii středoškolské vzdělání a poté absolvoval univerzitu v Cambridge. V roce 1951 odjel do Spojených států, studia na Yaleově univerzitě završil doktorátem a pak nastoupil dráhu vysokoškolského pedagoga a historika.

Pokud se vám tato krásná, populárně naučná publikace dostala do rukou, jistě vás hned na začátku překvapí předmluva určená přímo pro české čtenáře, v níž autor představuje průvodce, kteří vás budou celou knihou provázet - Číňan Hamptifong, který je vlastně takový učitel dějepisu a dle mého zde představuje právě autora, dále v knize vystupuje Hamptifongův oponent profesor Unfug, který rád skáče Hamptifongovi do řeči a uvádí nepravosti na pravou míru, dále paní Mampsová, učitelka, která zvýší hlas pokaždé, když Hamptifong i profesor Unfug zapomenou, že se mají snažit dělat svět lepší a v neposlední řadě kluk z Tertulie, jenž zastupuje všechny děti z česko-americké skupinky a bude se ptát pokaždé, kdykoliv se Hamptifong nebo Unfug zapletou do příliš učeného sporu.

Kniha je rozdělen na dvě části, resp. na 19. století (od roku 1815 do roku 1914) a 20. století (od roku 1914 do roku 1989). Než se autor vrhne na samotné dějiny, seznámí vás s tím, jak pracují historici a co ke své práci potřebují. Samozřejmostí jsou knihy, psací stroj či počítač, ale taky notná dávka trpělivosti. A nyní k dějinám. Nebudu zde vypisovat každou historickou událost, na kterou v knize narazíte (to si musíte přečíst sami), ale jen letem světem poukáži na francouzskou revoluci, Prusko-francouzskou válku či předválečné časy. V druhém díle se autor věnuje především třem velkým významným historickým událostem - první světové válce, druhé světové válce a studené válce.

Jednotlivé kapitoly jsou barevně odlišeny, přičemž pro snadné vyhledávání či nalistování konkrétního data, jsou na kraji každého listu uvedeny štítky s barevným odlišením a také datovým označením. Díky tomu se v knize budete snadno orientovat a jen tak se neztratíte.

Autor se vymezenému období věnuje opravdu důkladně, historické události jsou psány velmi čtivě a poutavě a celou knihu přečtete doslova jedním dechem. Nevěříte, že je to u takové publikace možné? Přesvědčte se sami! Opravdu nemám nic, co bych knize vytkla. Autorovi věřím, neboť se jedná o významného a předního odborníka ve svém oboru a nic, co zde napsal, nezpochybňuji. Co se týče ilustrací, ty jsou velice povedené a velice věrně zachycují dané momenty a vyjadřují přesně to, co by jiný autor mohl sdělit čtenářům jen s pomocí slov.

Pokud se chcete něco nového naučit či se jen něco dozvědět, a to zajímavou formou, kniha Ilustrované dějiny moderní Evropy je tou nejlepší volbou. Myslím, že mezi českými publikacemi nenajdete žádnou stejně tak kvalitní o dějinách moderní Evropy jako tuto.

✰✰✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Lucii Horské z nakladatelství Jota, kde si také knihu Ilustrované dějiny moderní Evropy můžete koupit.

Continue Reading...

RECENZE: Pán stínů | Cassandra Clare

autor: Cassandra Clare (p)
překlad: Alžběta Lexová
originální název: Lord of Shadows
nakladatelství: Slovart
edice: Booklab
rok vydání: 2018
počet stran: 584
anotace

Moje zhodnocení:

Emma Cairstarsová zjistila, že láska kterou cítí ke svému parabátai Juliánu Blackthornovi, je nejen zákonem zapovězená, ale mohla by je dokonce navždy zničit. Jejich pouto je silné, posvěcené přísahou, ale jen jako parabátai, kteří spolu bok po boku bojují i umírají, ale nikdy se do sebe nesmějí zamilovat. Emma si je vědoma, že by se od Juliána měla držet dál, jenže Blackthornovi mají tolik nepřátel, s nimiž je potřeba bojovat. Jejich jedinou nadějí je získat Černý spis mrtvých, mocnou knihu, po které prahne každý a je pro ni ochoten udělat prakticky vše.

✽

Pán stínů Cassandry Clare, oblíbené autorky fantasy pro mladé, je druhým dílem série o lovcích stínů s názvem Temné lsti a zároveň volným pokračováním série Nástroje smrti, kterou si zamilovali mnozí čtenáři a čtenářky. První díl Temných lstí Paní půlnoci jsem recenzovala nedávno a přečíst si ji můžete zde.

Pán stínů byl mou druhou fantasy knihou v celkem krátké době, což je u mne dost nezvyklé. Ale nebojte, stále zůstávám věrná detektivkách a thrillerům, jen občas je potřeba si čtení zpestřit jiným žánrem. V těchto případech většinou sahám po young adult romancích, ale ráda udělám výjimku a přečtu si i něco ze světa fantasy. Jsem totiž otevřená prakticky všem žánrům.

Paní půlnoci byla mojí první zkušeností, co se týče autorky Cassandry Clare, a i když jsem si z ní "nesedla na zadek", celkem mě její styl vypravování zaujal. Navíc Paní půlnoci končila pro mnohé čtenáře velmi otevřeně a mnozí se pokračování nemohli dočkat. Já měla to štěstí, že jsem Paní půlnoci četla až po vydání Pána stínů a nemusela jsem tak nekonečně dlouhou dobu čekat na pokračování.

Pán stínů těsně navazuje na Paní půlnoci a děj bez jakýchkoliv okolků ihned pokračuje. Je výhodou mít v paměti události z předcházejícího dílu, nebudete se tak ztrácet v souvislostech a marně vzpomínat na detaily, které se odehrály v předchozím díle. 

V Pánu stínů brzy dojde k rozdělení dějových linií - v té první sledujeme Emmu, Juliána, Cristinu a Marka, kteří mají důležitý úkol a vydávají se mezi víly, tedy do říše sličného lidu. I když mají brzy vyřídit, co potřebují a vrátit se zpět, zákon schválnosti tomu chce jinak, události se zkomplikují a čtveřice mezi vílami zůstává o něco déle. Druhá dějová linka sleduje druhou polovinu institutu, která se skládá z Kita, Tibyho a Livy, již mají za úkol uchránit Institut, tedy jejich domov, kterého se chtějí zmocnit zlé síly. O těchto událostech se brzy dozví Emma, Julián, Cristina a Mark, kteří se musí urychleně rozhodnout, co je důležité, čímž samozřejmě ovlivní i následující události. Někteří mrtví opět ožívají a temná magie začne opět působit ve své nejhorší možné podobě.

I toto pokračování zaujme na první pohled svým zpracováním stejně jako předchozí Paní půlnoci. Obálka je vyvedena ve stejném duchu jako předchozí díl s tím rozdílem, že ořízka není tentokrát zelená, ale modrá. Tloušťka knihy je velmi podobná, i když v tomto případě nedosahuje počet stran čísla 600, ale jen o pár stránek méně. Kniha se skládá ze dvou částí, přičemž děj je rozdělen na 29 delších kapitol.

Autorka je známá svými dlouhými rozvláčnými popisy, které čtenáři buď sednou anebo ne. Přiznám se, že v prvním díle mi to tolik nevadilo, bylo to pro mě něco celkem nového, hlavně co se týče promyšleného fantasy světa a já si ty popisy celkem užívala. Ale v druhém díle to na mě jaksi dolehlo. Při představě, že mám před sebou dalších bezmála 600 stran, mě trošku jímaly obavy.

I přesto knihu hodnotím pozitivně, protože si to dle mého názoru zaslouží. Autorce se opět povedl napsat velmi propracovaný příběh, který je tentokrát rozdělen na dvě dějové linie, ve kterých se pořád něco děje a čtenář tak nemá čas se ani na okamžik nudit. Zvraty střídají akční scény a naopak a vy si užíváte skvělou čtecí jízdu. Konec mě malinko zaskočil, ale i přesto jsem zvědavá, co se odehraje ve třetím a zároveň také závěrečném díle.

Pokud se vám Paní půlnoci líbila či vás vyloženě nadchla, Pán stínů se vám doslova zaryje pod kůži. Pokud vás však autorčin styl v prvním díle neohromil, nejspíš se tak nestane ani v tomto pokračování.

✰✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Janě Klimešové z nakladatelství Slovart, kde si také Pána stínů můžete koupit.

Continue Reading...

RECENZE: Chlapec, který přežil pochod smrti | Pavel Taussig

autor: Pavel Taussig
nakladatelství: Grada
značka: Cosmopolis
rok vydání: 2018
počet stran: 208
anotace

Moje zhodnocení:

Autor sepsal v roce 1981 pro svého staršího syna životopis k jeho jedenáctým narozeninám, neboť přesně tolik let mu bylo, když ho deportovali i s jeho rodinou do Osvětimi. Poté ještě prošel dalšími tábory Mauthausen, Melk, Gunskirchen a pochodem smrti, přičemž všechny přežil. Psal si deník, do něhož zapisoval zážitky od zatčení přes koncentrační tábory do osvobození tak, jak je měl v čerstvé paměti. Psaním si pouze krátil dlouhou chvíli, když ležel v nemocnici v Rakousku a ještě byl přesvědčený, že ani jeden z rodičů válku nepřežil.

✽

Chlapec, který přežil pochod smrti je autentickým vyprávěním malého jedenáctiletého chlapce, který se jednoho dne ocitl v Osvětimi i s celou jeho rodinou včetně matky, otce, matčiny sestřenice s manželem a jejich sedmnáctiměsíčním synem.

Knihu napsal Pavel Taussig, již původně sepsal jako životopis pro svého jedenáctiletého syna k narozeninám v roce 1981. Postupně pak autor text doplnil o poznámky, dobové dokumenty vystavené v koncentračních táborech, ale i původní přepis deníku, který psal těsně po osvobození od 4. května 1945 do 27.7.1945. 

Kniha čtenáře zaujme především svou obálkou, na níž je vyobrazen autorův deník s názvem knihy, pod nímž leží dobové dokumenty včetně samotné fotografie autora v dětském věku. Vlevo dole je patrná i fotografie s rodiči, jejíž celkovou podobu si můžete prohlédnout uvnitř knihy. 

Úvodem autor objasňuje, co jej vedlo k sepsání životopisu pro svého syna, přičemž upozorňuje, že text se měl blížit mysli jedenáctiletého dítěte, aby pro něj byl srozumitelný. Po úvodu rovnou oslovuje svého syna Martina, jemuž byl text původně určen. Svůj životopis autor poté doplnil o vlastní poznámky, v nichž uvádí některá fakta na pravou míru.

Autorův životopis jsem měla přečtený na jeden zátah. Opravdu silné a mrazivé čtení, které vás k sobě připoutá a nepustí. Člověk dodnes kroutí hlavou nad hrůznými činy, které byly páchány na Židech, přičemž o život přišly milióny nevinných mužů, žen i dětí, a to z velké části právě v koncentračních táborech. Co se týče autorova dětství, to bylo, jak je patrno z textu, šťastné, neboť si před válkou jeho rodiče žili velmi dobře, dokonce si mohli dovolit i služku. Poznámky uvedené pod čarou, ač mnohdy zajímavé, působily však při čtení rušivě. Chápu autorův záměr a přiznám se, že sama nevím, jak poznámky pod čarou vymyslet lépe, ale bohužel mnohdy byly poznámky delší než samotný text na stránce, což způsobilo, že jsem se párkrát v textu dočista ztratila. Poznámky pod čarou zcela narušily tok mých myšlenek a příběh možná trochu zbytečně narušil. Věřím však, že se najdou čtenáři, kterým to vadit nebude ani v nejmenším. Životopis je doplněn o fotografie z domácího archivu, jež dokreslují atmosféru ničím nerušeného života před zatčením, kdy se sice Pavlovi rodiče obávali deportování, ale ke sklonku války tajně doufali, že se jim vyhne. Bohužel se tak nestalo.

Kapitola s názvem "Nešťastný den" dává na srozuměnou, čeho se bude týkat. Myslím, že autorovi 26. říjen 1944 zůstane navždy v paměti. Opět se jedná o velmi silné, syrové a upřímné čtení, které vás nenechá chladným. V další kapitole autor líčí, jak je deportovali z lágru do lágru. Dokonce popisuje, jaké měl nejen on, ale i celý transport štěstí, že v té době již byly zbourané pece od krematorií, aby Němci důkazy své činnosti utajili. Transport tak neprošel selekcí a nejspíš i to zachránilo mnohým (včetně autora) život.

I když se jedná o desítku stránek, na nichž autor popisuje očima jedenáctiletého chlapce hrůzy, které zažíval v koncentračních táborech, v létě 1945 popsal dokonce jeden den v koncentračním táboře podrobněji. 

Druhá polovina knihy je věnována autorovým deníkovým zápiskům ode dne osvobození 4.5.1945 až do 27.7.1945, tedy do doby, kdy se autor vrátil domů a setkal se s rodiči. Tyto zápisky popisují den za dnem, přičemž jsou celkem stručné. Autor se v nich nevěnuje svým niterným pocitům, ale vesměs popisuje jídelníček a zdravotní problémy, s nimiž se potýkal. Možná je to škoda, protože zrovna na tuto část jsem se nejvíc těšila, že mě psychicky vyčerpá a vyždímá, ale nestalo se tak. Ke konci mohou tyto zápisky dokonce začít nudit, neboť se dokola opakují tytéž činnosti.

Závěrem autor shrnul, jak to vidí dnes, přičemž v této části se opět vesměs opakují události uvedené na začátku v životopisu. Poté ovšem autor pokračuje ve svém životopisu a líčí vesměs pracovní úspěchy, které ho v životě potkaly. Autor o svých zážitcích nerad hovoří, ale v roce 2014 udělal výjimku, kdy byl pozván nadací Pomník zavražděných evropských Židů na veřejnou besedu s česko-německým spisovatelem Janem Faktorem. Druhý den besedoval s žáky dřevařské průmyslovky v Berlíně. Jeho osobní účast na takovýchto akcích však tímto neskončila. Zúčastnil se 70. výročí osvobození tábora Auschwitz-Birkenau, stejně tak i 75. výročí osvobození tohoto tábora. Od té doby autor beseduje celkem pravidelně a pozvánky neodmítá.

Chlapec, který přežil pochod smrti je útlá knížečka menšího formátu, ale o to většího obsahu. Myslím si, že je jedině správně, že se tyto knihy vydávají, protože na hrůzy, které se děly, bychom neměli zapomínat, ale zároveň je třeba se z nich poučit, aby se už nikdy v životě neopakovaly.

✰✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Báře Srncové z nakladatelství Grada, kde si můžete také knihu Chlapec, který přežil pochod smrti koupit.

Continue Reading...