RECENZE: Žena v modrém plášti | Deon Meyer

autor: Deon Meyer
překlad: Silvie Mitlenerová
originální název: De vrouw in de blauwe mantel (2017)
nakladatelství: MOBA
rok vydání: 2019
počet stran: 152
anotace

Moje zhodnocení:

Benny Griessel se chystá požádat svou přítelkyni Alex Bernardovou o ruku, ale to znamená, že bude muset sehnat prstýnek, na který si bude muset půjčit v místní bance. Mezitím jej však zavolají k případu mrtvé ženy, jejíž nahé tělo vymáchané v bělidle vrah vystavil na zdi u silnice nad Kapským městem, aby ho všichni viděli. Vyšetřovatelé brzy zjistí, že se jednalo o ženu, specialistku na holandské malíře, pocházející z Londýna, která zde přijela pátrat po jednom ztraceném obraze.

✽

Když se mi naskytla příležitost zrecenzovat útlou knížku Žena v modrém plášti od autora Deona Meyera, neváhala jsem a těšila se na první setkání s tímto autorem. 

Zpočátku jsem netušila, zda byl můj výběr šťastný, přece jenom rozečítat sérii, která už má nějaký ten díl za sebou, není dle mého úplně nejšťastnější, ale riskla jsem to. Zda jsem udělala dobře, si můžete přečíst v recenzi níže.

Nejprve musím říct, že mě překvapil počet stran. Když jsem zjistila, že se jedná o jakýsi „mezidíl“ série označený jako 5,5 díl série s Bennym Griesselem, má zvědavost zesílila. Dá se na pouhých 150 stranách rozehrát kvalitní příběh s promyšlenou zápletkou? K mému překvapení se autor s tímto vypořádal skvěle.

Zajímavostí je především to, že se děj odehrává v Jižní Africe, konkrétně v Kapském městě, které je díky svým přírodním scenériím označováno jako jedno z nejkrásnějších měst světa, jež se rovněž stalo oblíbeným turistickým cílem. Popisy míst a atmosféra vás přenese na druhou stranu zeměkoule a budete si užívat čtení s pořádnou dávkou exotiky. Vedle všech těch amerických a anglických detektivek se jedná o svěží vítr mezi žánry. 

Příběhu dominují především bravurně napsané postavy a perfektně zvládnuté dialogy, díky nimž děj rychle odsýpá. V tak útlé knížce nenajdete žádná hluchá místa a její jedinou chybou je to, že je příliš krátká. Autor píše velmi čtivým stylem, díky kterému budete neradi nechávat knihu nedočtenou. Po dočtení budete chtít rozhodně víc a pouhých 150 stran vám nebude stačit. Milovníkům této série pomohla Žena v modrém plášti zkrátit čekání na další díl s oblíbeným detektivem Bennym Griesselem, na který snad čtenáři nebudou dlouho čekat. 

Tuto krátkou, ale výbornou knihu by si neměli nechat ujít žádní fanoušci Deona Meyera. Věřím, že zaujme i čtenáře neznalé této série a po přečtení Ženy v modrém plášti budete chtít rozhodně víc.

✰✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji nakladatelství MOBA. Pokud vás kniha zaujala, zakoupit si ji můžete přímo zde.

Continue Reading...

RECENZE: Lustr pro papeže | Jan Tománek

autor: Jan Tománek
nakladatelství: XYZ
rok vydání: 2019
počet stran: 184
anotace

Moje zhodnocení:

Syrová výpověď šestnáctiletého trampa, který se s dvěma přáteli chystal na výšlap a provinil se jen tím, že byl ve špatný čas na špatném místě. Kvůli tomu si prošel peklem různých věznic, aby se ocitl v nejhorším normalizačním lágru té doby. 

✽

Když mě autor knihy Jan Tománek oslovil s nabídkou přečíst si jeho nový román Lustr pro papeže, neodmítla jsem. Zaujal mě nejen název, ale i rozsah knížky, která, ač čítá téměř 190 stran, je překvapivě menšího formátu.

Hlavním hrdinou a vypravěčem v první osobě je mladý šestnáctiletý tramp Bohumil "Míla" Pavlovský, kterému kamarádi neřeknou jinak než Chlup. Spolu se dvěma kamarády Vojtou a Jindrou se rozhodnou vyrazit na výšlap do hor. Cestou vlakem se seznámí s mladou průvodčí Jitkou, která je pozve do místní hospody. Alkohol teče proudem, zpívají se anglické písničky, a když cestou z hospody zaláskovaný Míla v podroušeném stavu vykřikuje proamerická hesla, netuší, že mu otočí život o 360 stupňů.

Následuje syrové vyprávění Míly, který je po nečekaném zatčení nejprve vyslechnut a obviněn na místní policejní stanici, poté přesunut do vazby pro mladistvé v Borech a následně do nápravného zařízení pro mladistvé do Libkovic, odkud se pokusí o útěk, čímž si vyslouží zpřísnění trestu a odvedení do Vykmanova, kde přijíždí jako čerstvě osmnáctiletý. Ve vykmanovském pekle plném neustálé buzerace, ponižování a těžké práce vydrží dlouhých sedm let. Nakonec je přemístěn do Minkovic (v této kapitole konečně čtenář zjistí, proč se kniha jmenuje Lustr pro papeže), nejhoršího lágru té doby, jehož existence byla v roce 1990 ihned ututlána, ve kterém trpí další dva roky, až je konečně po dlouhých deseti letech v roce 1980 propuštěn na svobodu. 

Autor na začátku sděluje, že některé události jsou pouhou jeho fabulací, takže si čtenář může akorát domýšlet, co není skutečné (kromě místa, která jsou pozměněna, jak autor na začátku poznamenává). Každopádně chci vyjádřit myšlenku, která mě při čtení několikrát napadla, a sice že hlavní postava si z větší či menší části mohla za svůj osud sama. Aspoň tak to podle mého názoru z podaného příběhu vyplynulo. Míla byl vcelku rváč a provokatér, nic si nenechal líbit, což mu nevytýkám, ale například útěk z Libkovic byl podle mého úplně zbytečný. Samozřejmě netvrdím, že „držet hubu a krok“ je vždy tím správným řešením, což rozhodně není, jak ukazuje i samotný nástup Míly do Minkovic, kde mu sice plivnutí do dozorcova obličeje způsobí pořádnou nakládačku, ale na druhou stranu mu tato událost, o níž se brzy dozví celý lágr, pomůže dostat se mezi "Západočechy", vězně, kteří se navzájem chrání. Možná, že právě ono vyprovokované plivnutí pomohlo Mílovi přežít drsný život v minkovickém pekle, a to i za cenu podlomeného zdraví.

Popisy krutostí, které páchali dozorci na vězních, jsou velmi naturalistické, syrové a odstrašující. Některé události zakomponované do příběhu mi však přišly vykonstruované, aby čtenáře ještě více šokovaly. I přesto, že se to takto klidně mohlo doopravdy stát, na mě úsměvně působilo i klišé, kdy se mezi „zlými“ dozorci objevil vždy jeden „hodný“, který se snažil Mílovi (a ostatním) pomoct či jen ulehčit další nekonečný den plný utrpení. 

Nic to však nemění na tom, že hrůzy, které se za doby normalizace děly, jsou jasně prokázané, nevinní lidé trpěli a umírali a číst o tom není jednoduché. Je však správné si hrůznou minulost připomínat, abychom nezapomněli a do budoucna se i z těchto otřesných událostí poučili. 

Jak se z původního půlročního trestu stane odnětí deseti let života, o který vás tehdejší režim okradne? Pokud vás zajímá, jak jednoduché to je, přečtěte si tuto útlou, ale o to silnější knihu, která vám poodhalí kousek historie, o níž jste pravděpodobně do dnešní doby ještě neslyšeli.

✰✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Janu Tománkovi. Bližší info o knize Lustr pro papeže zde.

Continue Reading...

RECENZE: Dost dobrá matka | Bev Thomas

autor: Bev Thomas
překlad: Věra Klásková
originální název: A Good Enough Mother (2019)
nakladatelství: Leda
rok vydání: 2019
počet stran: 336
anotace

Moje zhodnocení:

Psychoterapeutka Ruth Hartlandová pomáhá svým klientům překonat různé těžkosti v jejich životě, ale sama si se svým osobním životem neumí poradit. Je matkou dospělých dvojčat, z nichž Tom, který nikdy nikam nezapadal, nedávno zmizel. S druhým dvojčetem, Carolyn, si také příliš nerozumí, a proto se raději upne na práci, konkrétně tedy na jednoho pacienta, který jí připomíná Toma. Bohužel její pracovní nasazení a schopnost objektivně odlišit profesi od osobního zaujetí není stoprocentní, což povede k nevyhnutelnému závěru.

✽

Psychothrillery čtu velmi ráda, takže když mi nakladatelství Leda nabídlo novinku Dost dobrá matka autorky Bev Thomas, neodmítla jsem. Na tuto knihu jsem se velmi těšila. Zda tedy splnila mé očekávání, se dozvíte níže v recenzi.

Vypravěčkou v první osobě je Ruth, matka dospělých dvojčat Toma a Carolyn, která veškerý svůj čas věnuje práci psychoterapeutky. Snaží se vyrovnat s náhlým zmizením syna Toma, nepřestává s jeho usilovným hledáním, a nejspíše i proto se upíná na psychicky labilního pacienta Dana Griffina, který je jejímu synovi velmi podobný. Mezi Ruth a Danem se velmi zvolna tvoří pouto silnější, než je v rovině psychoterapeut – pacient standardní. Ruth nevěnuje pozornost měnícímu se vztahu z profesionálního v čistě osobní, jehož hranice nebývá vždy zřetelná, ale je na psychoterapeutovi, aby ji včas a jasně oddělil, pokud se k tomu schyluje. 

Autorce se povedlo skvěle vyjádřit pozvolný přechod oné tenké hranice mezi profesionalitou a osobní rovinou, kterou není vždy jednoduché objektivně rozlišit. Kniha působí o to více reálně, když zjistíte, že autorka po mnoho let pracovala jako klinický psycholog a nyní pracuje jako poradce v oblasti duševního zdraví, takže je o této práci podrobně seznámena, což se jí povedlo přenést do její knihy. 

Zápletka byla velmi dobře promyšlená i zpracovaná. Začátek byl na můj vkus trochu delší a zmatečný, než jsem pochopila, o co jde (anotace si před vlastním čtením ze zásady nečtu), chvíli mi trvalo se začíst. Poté už jsem příběh hltala a otáčela jednu stránku za druhou. Další drobnou výtku bych měla k délce knihy, jež mohla být o poznání kratší, čímž by i děj působil dynamičtěji, neboť je prostý jakýchkoliv výraznějších zvratů. I přesto se však jedná o kvalitní čtení založené na autorčiných znalostech a zkušenostech z oboru její praxe, což je jasně znát. 

Konec knihy spěje k nevyhnutelnému konci, která ve svém závěru vyzní pochmurně, ponuře a po dočtení vás přepadnou depresivní myšlenky. Přesně tak si však představuji výborně napsaný psychologický thriller, který zaútočí na vaše emoce a vyždímá vás až do poslední slzy.

Vřele doporučuji milovníkům psychologických dramat a thrillerů a také těm čtenářům, kteří chtějí blíže prozkoumat křehkost vztahu psychoterapeut – pacient, když má psychoterapeut narušené rodinné prostředí a zázemí.

✰✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Dagmar Červenkové z nakladatelství Leda. Pokud vás kniha zaujala, zakoupit si ji můžete přímo zde.

Continue Reading...

RECENZE: Nepamatuji si své jméno | J. S. Monroe

autor: J. S. Monroe
překlad: Jitka Jiterská
originální název: Forget My Name (2018)
nakladatelství: Grada
značka: Metafora
rok vydání: 2019
počet stran: 368
anotace

Moje zhodnocení:

Jak byste se zachovali, kdyby se jednoho dne u vašich dveří objevila žena, která by tvrdila, že si nepamatuje nic ze svého předchozího života včetně jména, ale dokonale by popsala dispozice vašeho domu? Když se výše popsané stane manželské dvojici Tonymu a Lauře, nejspíš z toho nevěstí nic dobrého. Přesto neznámou ženu u sebe ubytují v pokoji pro hosty. Laura má z neznámé ženy, které Tony začne říkat Jemma, divný pocit. Její obavy potvrdí i psycholožka Susie Pattersonová, když Lauru před neznámou ženou varuje. Kdo je ona neznámá žena a proč se objevila zrovna u jejich dveří? 

✽

Když mi byla nabídnuta nová spolupráce s nakladatelstvím Metafora, neodmítla jsem a hned si vybrala knihu Nepamatuji si své jméno od britského autora Jona Stocka píšícího pod pseudonymem J. S. Monroe. Tuto knihu jsem navíc četla v rámci společného čtení s Mončou z Mermaidina čtecího koutku, které děkuji za skvělé konspirace. Zda jsem tedy měla šťastnou ruku ve výběru, se dozvíte v recenzi níže.

Zpočátku jsem se hůře orientovala v postavách, respektive v jejich vyprávění, neboť hlavní hrdinka, neznámá mladá a krásná žena, které brzy budou říkat Jemma, vypráví svůj příběh prostřednictvím první osoby, kdežto ostatní postavy skrze čtenáře promlouvají ve třetí osobě. Před žádnou kapitolou není označeno, která postava zrovna vypráví, což samozřejmě vyplyne z kontextu, ale přesto může některým čtenářům toto zpočátku činit problém. 

Po podivném setkání Jemmy s Laurou a Tonym začnete velmi brzy tušit, že někdo z trojice zaručeně lže. Ale kdo a proč? Každý něco skrývá a chce něčeho dosáhnout. Čtenář velmi pomalu odkrývá motivy postav, v první polovině bude však jen tápat. Autor si totiž nachystal mnoho zvratů, které vámi otřesou a od základů změní (dokonce několikrát) váš pohled na věc. 

Postav je však v knize mnohem víc – mimo neznámé ženy, která neví, kdo je, Laury, milovnice jógy a Tonyho, který sbírá obrazy mořských koníčků, zde vystupuje i Lauřina doktorka a přítelkyně Susie Pattersonová, která upozorní na možnost spojení neznámé ženy s dávno hledanou vražedkyní, dále Luke, bývalý novinář, který se po nečekaném zjištění, že má nemanželskou dceru, pouští do jejího usilovného hledání, policejní dvojice Silas a Stroverová, kteří se snaží rozklíčovat tento podivný případ a nalézt pravdu. Tyto zdánlivě nesouvisející postavy a jejich příběhy se v závěru propojí a vytvoří řetězec událostí vedoucí k nevyhnutelnému konci a pro mnohé k překvapivému odhalení.

Zajímavým aspektem se mi jevil námět s mořskými koníčky spojený se ztrátou pamětí, který mě velmi zaujal. Jedná se bohužel o jeden z mála aspektů, který knihu učinil zajímavější. Autor čtenáře postupně seznamuje s touto problematikou, kterou si podle mého velmi dobře nastudoval, já sama jsem si některé informace dohledávala a ověřovala na internetu a nestačila jsem žasnout. Na konci, když pochopíte souvislost s mořským koníčkem, který je rovněž vyobrazen na obálce knihy, a pamětí, budete šokováni zálibou, jíž se věnovala jedna z postav. Odteď se budu na mořské koníčky dívat už úplně jinak.

Autorovi musím i přes výše uvedené vytknout celkové zpracování námětu, které mě bohužel příliš nezaujalo ani neoslovilo. Problém spatřuji ve velkém množství postav, z nichž ani jedna nepůsobila sympaticky a nejspíš si k nim nevytvoříte ani žádný citový vztah. Tento fakt však nemusí být nutně přičítán k tíži autora, neboť čtenář počítá v tomto žánru i s postavami, jež nevystupují vždy pozitivně. Přesto se obávám, že kvůli tomu působil děj příliš roztříštěně a jaksi neuceleně. Rovněž chování postav v mnoha situacích nevyznívá realisticky a často vám zůstane nad některými situacemi rozum stát. Ani policejní vyšetřování vás nenaladí na tu správnou "thrillerovou" notu, neboť bylo celkově nemastné a neslané, i když na druhou stranu považuji tuto vyšetřující dvojici nejsympatičtějšími postavami z celé knihy.

Ve druhé polovině knihy se tolik překvapivých zvratů již nedočkáme, neboť čtenář si je schopen mnohé indicie odvodit a vyvodit z nich správný závěr. Konec tak může už trochu nudit a zdát se zdlouhavějším. Přesto si nemyslím, že by kniha Nepamatuji si své jméno byla špatná, jen bych ji spíše doporučila méně ostříleným čtenářům v tomto žánru, kteří nemají ještě tolik "načteno". Náročnější čtenáře by totiž mohla zklamat.

✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Šárce Šilhartové z nakladatelství Metafora, kde si můžete také knihu Nepamatuji si své jméno přímo koupit.

Continue Reading...

RECENZE: Jsme poslední | Hanna Jameson

autor: Hanna Jameson
překlad: Michaela Legátová
originální název: The Last (2019)
nakladatelství: Dobrovský s.r.o.
edice: Fobos
rok vydání: 2019
počet stran: 384
anotace

Moje zhodnocení:

Zprávu o tom, že ve Washingtonu vybuchla atomová bomba, si Jon Keller přečte na telefonu u snídaně. Další výbuchy na různá hlavní města po celém světě na sebe nenechají dlouho čekat a ve švýcarském hotelu Sixtieme, kde je Jon kvůli konající konferenci ubytovaný, vypuká panika. Všichni hromadně odjíždějí, Jon spolu s dalšími v hotelu zůstává. Když je jasné, že svět ovládla jaderná válka, snaží se spolu s dalšími dvaceti hosty hotelu udržet zdání jakési civilizace. Shromažďují zásoby jídla, pitné vody, šetří si baterie v mobilech. Když v nádrži na vodu objeví tělo mrtvé holčičky, ujme se Jon vyšetřování její smrti, která se brzy ukáže jako úmyslná. Je vrah ukrytý mezi jedním z hostů? Pro Jona se stane vyšetřování posedlostí, která jej dožene až na hranici jeho možností. Jak daleko je pro pravdu ochoten zajít?

✽

Knihu Jsme poslední od britské autorky Hanny Jameson jsem měla vyhlédnutou už od jejího vydání. Zaujala mě anotací – na odlehlém hotelu obklopeného lesy se stane vražda a jeden z uzavřeného okruhu hostů je vrah, s tím, že se příběh odehrává na pozadí jaderné katastrofy. Jak u mě kniha nakonec obstála, si můžete přečíst v recenzi níže.

Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem v první osobě je Jon Keller, historik, který přijel do Švýcarska na pracovní konferenci. Mimořádné zprávy o jaderném útoku na Washington a poté další hlavní města jej zastihnou tisíce kilometrů od rodiny, od níž nemá žádné zprávy. Den za dnem tak žije v neutuchající nejistotě, zda jeho manželka s dcerami přežily nebo ne. I když mnoho lidí ubytovaných na hotelu hotel urychleně opustí, Jon zůstává a s ním i další dvě desítky lidí. Elektřina je nedostatkové zboží, mobily se pomalu vybíjejí a připojení k Wi-Fi není možné. Netuší, co se děje okolo nich, natož ve světě, ví jen, že některá hlavní města jsou zničena a okolí ohrožuje radioaktivita. Jejich šancí je shromáždit dostatečné množství zásob a snažit se žít nanejvýš civilizovaně. Svět, jak jej znali, skončil, a každý se s nastalou situací vypořádává po svém. Nejednou dojde i k vyhroceným situacím…

Vyprávění z pohledu jediné postavy může působit pro mnohé čtenáře monotónně, ale já jsem jej uvítala. Čtenář po malých krůčcích nahlíží nejen do Jonova života odehrávajícího se před katastrofou, ale i do jeho mysli a pocitů, a sleduje, jak se vyrovnává s nově vzniklou životní situací. Čtenář rovněž prostřednictvím Jona sleduje další postavy, které utvářejí děj a které zůstaly spolu s ním v hotelu. Po objevení mrtvé holčičky dochází k mnoha vyhroceným situacím, neboť Jon má pocit, že ne všichni sdílí jeho smysl pro spravedlnost a snahu dopadnou vraha i s vidinou toho, že jej poté nezatkne policie, protože není možnost se s okolním světem spojit. 

I když jsem si knihu původně vybrala kvůli zápletce ve stylu Agathy Christie s tím, že v okruhu určitého počtu osob se skrývá vrah, nakonec mi ani nevadilo, že detektivní linka byla spíše jen okrajová. Hlavním tématem, který knihu provází, je bezesporu téma jaderné katastrofy a její dopad na životní prostředí a společenost. Postavy mají ze začátku jen kusé zprávy o tom, co se děje v celém světě, jsou od něj prakticky odříznuti a netuší, zda náhodou nejsou poslední mezi přeživšími. Autorka toto téma pojala opět trochu odlišně, než je čtenář zvyklý, atmosféra je ponurá, ale co oceňuji, že zápletka vystavěla na možné reálné hrozbě. Poukazuje také na to, že dnešní člověk je závislý nejen na možnosti rychle si zjistit informace všeho druhu prostřednictvím internetového připojení, ale také na sociálních sítích, ať už se jedná o Facebook, Twitter aj.

Čtení mě neustále pohánělo vpřed, neboť jsem chtěla zjistit vraha malé holčičky, ale především to, v jakém stádiu katastrofy autorka příběh ukončí. Z obojího jsem byla spíše na rozpacích a pocítila zklamání. Ze závěru plyne, že anotace je tak trochu zavádějící a čtenář se může cítit malinko podveden. 

Pokud vás zajímají různé katastrofy světového měřítka, jejich dopad na okolní svět i lidi a jaké důsledky z toho mohou plynout, dejte šanci této knize, která vám přinese příběh zase malinko z jiného úhlu. 

✰✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji e-shopu Knihy Dobrovský, jenž knihu Jsme poslední vydal pod značkou Fobos. Pokud vás kniha zaujala, zakoupit si ji můžete přímo zde.

Continue Reading...

RECENZE: Monstru podoben | Viktorín Šulc

autor: Viktorín Šulc
nakladatelství: Epocha
rok vydání: 2019
série: Panoptikum sexuálních vražd 3
počet stran: 584
anotace

Moje zhodnocení:

Tento svazek, stejně jako dva předchozí, mapuje historii tuzemských vražd se sexuálním podtextem v letech 1993-1999. Tentokrát se s Panoptikem projdeme po střeše severomoravského věžáku, navštívíme prázdninově opuštěné školní hřiště, vydáme se k patricijské hrobce olšanského hřbitova či objevíme hrůzný nález ve sklepě jednoho domu. Pokud se chcete seznámit s uvažováním kriminalistů, jejich metodami, s poznatky soudních lékařů či zkušenostmi expertů zkoumajících vražednou mysl, je tato kniha pro vás ta pravá.

✽

Nová spolupráce s nakladatelstvím Epocha mi dopřála utišit zvědavost nad knihami ze série Panoptikum sexuálních vražd, neboť tuto sérii sleduji zpovzdálí už delší dobu a zatím jsem neměla odvahu si knihu alespoň vypůjčit z knihovny, natož koupit. Asi jsem podvědomě tušila, proč... Nejedná se totiž o žádné jednoduché či snad oddychové čtení (což nikdo ani neočekává), ale o mapování těch nejhorších sexuálních zločinů z historie tuzemska.

Monstru podoben je název třetího dílu z plánované pentalogie patřící do série Panoptikum sexuálních vražd. Po předchozích dílech Když vzlétne děs a nevíra (Epocha, 2013), mapující vraždy z období 1926-1981 a Démon v mém srdci (Epocha, 2015), popisující vraždy z let 1981-1992, se nejnovější díl zaměřený na sexuální vraždy páchané na území České, respektive Československé republiky, zaměřuje na období 90. let, konkrétně roky 1992-2000. Následovat by měly sexuální zločiny z období 2000-2010 s názvem Zlý duch a poslední Almanach krvavé touhy završující pentalogii s opomenutými a dalšími případy z období let 1899-2013.

Tuhle krimi napsal sám život - a o to je to děsivější. Zvrácení, mnohdy imbecilní pachatelé, snažící se ukojit své perverzní sexuální choutky na nevinných obětech, vás provedou celou touto knihou. Nad jejich činy vám zůstane rozum stát, stejně tak nad jejich chování po činu, snahou zamést stopy, odvést pozornost jinam či jen pouhým zapíráním skutku. V devíti různorodých kapitolách se dočtete o rozličných případech, které jsou rozdělené na menší podkapitoly, jež spojuje určitý prvek, ať už se jedná o vrahovo počínání nebo místo činu aj. (dosti výmluvná kapitola je např. ta s názvem Lovci osamělých dívek, viz str. 322).

Přiznám se, že mi nevadí číst o bestiálních vraždách, ať už sexuálního či jiného charakteru, už od mládí vyhledávám detektivky, thrillery a s nimi související napětí, ale co opravdu těžko skousávám, jsou pedofilní vraždy dětí. Kapitola s vypovídajícím názvem Hračky v koutě (str. 209) mi dala opravdu zabrat, ne snad v tom smyslu, že by byla špatně napsaná - to opravdu ne, jen svým tématem, které, navíc když jste rodičem malého dítěte, je nejen děsivé, ale velmi, velmi smutné. Případ malého Ondry (a samozřejmě dalších nevinných malých duší) už jen tak z hlavy nikdy nevymažu. Obdivuji nejen kriminalisty, ale i například soudní lékaře, kteří s těmito malými oběťmi přicházejí do kontaktu, ať už z policejní či jiné činnosti a vyšetřování. 

Autor má skvělý dar, a to podat příběhy tak, že je budete doslova hltat a neúnavně otáčet stranu za stranou, i přesto, že kniha čítá téměř 600 stran. Skladba příběhů je perfektní - nejprve autor nastíní možný mord, přečteme si důležité výňatky z pitevního nálezu, probíhá menší pátrání jako ve skutečné detektivce, poté přicházejí na scénu mnohdy šokující zvraty (viz kapitola Balada o mrtvých a studni - str. 384 - jejíž překvapivý průběh mi doslova vyrazil dech), nechybí ani popis průběhu vyšetřování a metod, následné dopadení pachatele, jeho přiznání, dále znalecká zkoumání z oboru psychologie a psychiatrie s konečnými výsledky a konečně závěrečného verdiktu ze soudní síně. Konec každé kapitoly završuje dovětek šéfa mordparty Jiřího Markoviče, který do zmíněných případů vnáší svůj názor a připomíná podobné případy. 

Nedílnou součástí knihy jsou i barevné fotografie z míst činu, které skvěle doplňují už tak dosti výmluvný text. Nerada bych také opomenula výstižnou a velmi povedenou obálku, jež koresponduje s obsahem uvnitř knihy.

Jak se říká, že příležitost dělá zloděje, v případě popisovaných vražd platí obdobné heslo. Ke konci cituje i autor slova českého sériového vraha, jehož přáním vždy bylo "...najít osamělou dívku na osamělém místě...", která hovoří za vše. V předposlední kapitole s názvem Místo modliteb rdousil (str. 417) tak vyvodíme závěr, že procházka noční Prahou kolem problematických míst není úplně ten nejlepší nápad (což samozřejmě platí pro všechna větší města s problematickými lokalitami - hned mě v mé rodné Ostravě několik podobných míst napadne), stejně tak jsou ženy a dívky varovány před tzv. jízdou stopem či například noční jízdou vlakem. Jsou však i vrahové odvážní, kteří se nezaleknou rušných míst či denního světla, stačí chvilka a váš život může předčasně skončit.

Co se týče tématu a jeho zpracování, na poli literatury faktu se jedná o výjimečnou publikaci. Věnuje se totiž podrobně historii tuzemských vražd spáchaných v 90. letech se sexuálním podtextem. 

Kniha je určená fajnšmekrům, kteří se nebojí číst o těch nejhorších zločinech, které se zapsaly do historie české, respektive československé kriminalistiky. 

✰✰✰✰✰

Zaznamenali jste tuto sérii?

Máte odvahu se do ní pustit?

Continue Reading...

RECENZE: Tajemství sídla Craven Manor | Darcy Coates

autor: Darcy Coates
překlad: Alexandr Neuman
originální název: Craven Manor (2017)
nakladatelství: Dobrovský s.r.o.
edice: Fobos
rok vydání: 2019
počet stran: 248
anotace

Moje zhodnocení:

Daniel se potýká s existenčními problémy, a i když bydlí u bratrance Kylea, ten na něj klade čím dál vyšší finanční nároky. Když jednoho dne najde Daniel pod dveřmi obálku s nabídkou práce zahradníka na starém sídle Craven Manor, myslí si, že se jedná o pouhý vtip. Okolnosti jej donutí nabídku zvážit a na Craven Manor se vypravit. Místo však vypadá děsivě a Daniela se zmocní podezření. Zahrada je zarostlá, domu dveře dokořán, hala je plná pavučin a na první pohled je zjevné, že v domě už léta nikdo nebydlí. Nakonec však nabídku přijme a nastěhuje se do správcova starého domku. Bran, majitel Craven Manoru, kterého Daniel zná pouze prostřednictvím vzkazů, jej zaměstná pod podmínkou dodržování podivných a hrůzu nahánějících pravidel…

✽

Po skvělém duchařském hororu Duch domu Ashburnů (recenze zde), jsem si nemohla ujít ani autorčinu novinku Tajemství sídla Craven Manor, na kterou jsem se velmi těšila. Konečně jsem se ke knize dostala. Jak ji nakonec hodnotím a zda předčila Ducha domu Ashburnů, si můžete přečíst v recenzi níže.

Autorka i tentokrát vsadila na podobný námět jako ve své předchozí knize – tajemný starobylý dům v lesích, kolem něhož se rozprostírá zarostlá zahrada a suché listí, a který budí dojem nejen neobyvatelnosti, ale také zdání, že do něj po sto let nevkročila lidská noha. V případě Tajemství sídla Craven Manor je hala zahalená pavučinami, pokoje jsou tmavé a kuchyně ponechána ve stavu, jako by byla služebnictvem narychlo opuštěna, přičemž celkově vyzařuje strašidelnou atmosféru. 

Starobylé domy jsou oblíbeným dějstvím nespočetného množství duchařských hororů, a to jednoduše proto, že tato kulisa umí navodit s výše zmíněnými prvky a se spisovatelským umem autora hororovou atmosféru, která je v tomto žánru doslova žádoucí a bez níž by horor nebyl hororem. 

V této knize zpočátku vše funguje tak, jak má. Hlavním hrdinou je Daniel, kterému štěstí nikdy moc nepřálo, takže když dostane skvělou nabídku pracovat jako zahradník na sídle Craven Manor, nedůvěřuje jí. Jeho zaměstnavatel, pan Bran, s nímž má jen písemný styk a dosud se osobně nepotkali, mu zadá pracovní úkoly s možností bydlet v zahradním domku po bývalém správci nemovitosti pod podmínkou, že bude dodržovat pár pravidel. Jelikož soužití s bratrancem Kylem není bezproblémové, až se jednoho dne se situace vyhrotí, rozhodne se pracovní nabídku přijmout a poté i nastěhovat do volného domku po bývalém správci. Pravidla jeho zaměstnance jsou poněkud zvláštní – nesmí po půlnoci chodit po pozemku, musí být v domku zamčený a mít zatažené závěsy, a co je velmi důležité, NIKDY nesmí vstoupit do věže.

První polovina je napsána bezchybně. Autorka píše čtivým a podmanivým stylem, který si vás ihned získá. Krátké úderné kapitoly vás pohánějí se čtením vpřed a nedovolí knihu odložit. Tuto část podala autorka tajemně, čtenář si některé věci jen domýšlí a velkou roli zde hraje čtenářova představivost, která, jak jistě uznáte, hraje v tomto žánru významnou roli. Daniel naštěstí není hloupý (zpočátku) a brzy mu dojde, co se kolem sídla Craven Manor děje tajuplného. Druhá polovina knihy je oproti první polovině akčnější, což mohou někteří čtenáři uvítat, já byla spíše zklamaná. Boj se zlem zde popsaný mě spíše nudil a odrazoval od čtení, na druhou stranu jsem se chtěla dozvědět, jak vše dopadne, takže jsem vytrvala.

Konec byl bohužel velkým zklamáním, neboť vyšel spíše jako hororová pohádka, která ve svém závěru působila až směšně. Takhle si hororové konce v žádném případě nepředstavuji.

Jelikož autorka použila velice podobný námět, jak výše uvedeno, odkryla tím jakési vzorce chování postav i strašidelného starobylého domu, takže i když jsem se u Ducha domu Ashburnů doslova třásla strachy, co přinesou následující strany, zde toto vůbec nefungovalo. Jedna scéna se těmto pocitům blížila, ale nebylo to nic, co by zvrátilo celkový dojem na knihu.

Přesto knihu doporučím především fanouškům Darcy Coates a jejího Ducha domu Ashburnů, méně hororovým nadšencům, kteří se chtějí bát a od hororu očekávají poctivý horor se vším všudy. Autorka však svými knihami určitě zaujme širší čtenářské publikum, konkrétně i čtenáře, kteří se hororům z jakéhokoliv důvodu vyhýbají, neboť Tajemství sídla Craven Manor má schopnost okouzlit budoucí čtenáře nejen výstižnou obálkou, ale i anotací, která umí zahrát na tu správnou hororovou strunu.

✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji e-shopu Knihy Dobrovský, jenž knihu Tajemství sídla Craven Manor vydal pod značkou Fobos. Pokud vás kniha zaujala, zakoupit si ji můžete přímo zde.

Continue Reading...