RECENZE: Černooké Zuzany | Julia Heaberlin

By: Marcela Pudichová on 12:34

Share it Please

Tweet

autor: Julia Heaberlin
překlad: Bohuslava Nováková
originální název: Black-Eyed Susans
nakladatelství: Omega
rok vydání: 2017
počet stran: 384
anotace

Moje zhodnocení:

Když bylo Tesse šestnáct let, nalezli ji v poli polomrtvou mezi pohozenými kostmi a s mlhavými vzpomínkami, jak se tam dostala. Od té doby je v hledáčku tisku jako přeživší "Černooká Zuzana", což je přezdívka obětem této masové vraždy kvůli žluté vrstvě lučního kvítí, která vykvetla na jejich společném hrobě. Tessino svědectví poslalo muže do cely smrti.

Nyní, o téměř dvacet let později, je Tessa umělkyní a svobodnou matkou. Jednoho zimního dne najde pod okny trs čerstvě zasazených černookých Zuzan - květin, které kvetou jen v létě. Tessu to vyděsí, uvědomí si, že možná poslala do cely smrti nepravého muže a že skutečný vrah je stále na svobodě. Obrátí se proto na právníky, kteří se snaží muže čekajícího na popravu zprostit obvinění. Květiny však nejsou dostatečným důkazem a forenzní zkoumání neidentifikovaných kostí postupuje velmi pomalu. Poprava muže se nezadržitelně blíží a Tessa se snaží vzpomenout, co se tehdy vlastně stalo.

✽ 

Černooké Zuzany vyšly u nakladatelství Omega již minulý rok, ale teprve nová autorčina kniha Papíroví duchové mě donutila si tuto knihu konečně přečíst. Už před časem mě knížka zaujala hlavně svou květinovou obálkou a nemohla jsem ji dostat z hlavy. Jak se mi nakonec líbila, se dočtete níže.

Autorka Černookých Zuzan, Julia Heaberlin, vyrostla v Texasu, kde se její příběh také odehrává. S manželem bydlí poblíž Dallasu/Fort Worthu a má syna, který momentálně navštěvuje Texaskou univerzitu v Austinu. Autorka je oceněnou novinářkou, pracovala jako redaktorka pro Fort Worth Star-Telegram, The Dallas Morning News a The Detroit News. Černooké Zuzany jsou jejím třetím psychologickým thrillerem.

Nejprve bych se pozastavila nad názvem knihy, který v anglickém originále zní Black-Eyed Susans a do češtiny byl přeložen doslovně, přestože se jedná o třapatku srstnatou (rod Rudbeckia) a ne o květinu, které se v českých kruzích běžně říká černooká Zuzana (rod Thunbergia). Tolik pro zajímavost na začátek.

Černooké Zuzany jsou psychologickým thrillerem, který se odehrává ve dvou pravidelně se střídajících časových rovinách - v minulé a současné. První z nich nás zavede do událostí roku 1995, tedy krátce potom, co byla Tessa nalezena polomrtvá v hrobě a právě ona se snaží s pomocí psychologa rekonstruovat den, kdy byla unesena a vybavit si pachatelovu tvář. V současnosti je Tesse o téměř dvacet let více a když jednoho únorového dne najde pod okny trs žlutých květin, které rostou pouze v létě, osloví právníky, kteří mají za úkol zprostit muže odsouzeného k popravě obvinění. Střídání časových rovin je však velmi nešťastné a nefunguje na čtenáře tak, jak by mělo. Než se totiž čtenář stačí zorientovat v současnosti, protože většinu času tápe v myšlenkách hlavní hrdinky, skočí autorka do minulosti, v níž opět budete tápat a horko těžko si dávat vše do souvislosti. Chápu autorčin záměr vybudovat jakési napětí ve střídání časových os, ale v této knize to bohužel nefunguje. a čtenáře toto střídání spíše rozladí. Námět je dle mého názoru povedený, avšak zpracování už je horší. Vůbec se nedivím mnoha čtenářům, kteří knihu odložili a už se k ní nevrátili.

Hlavní hrdinka mi nebyla vůbec sympatická, v šestnácti působila spíše jako nějaký spratek, kolem kterého se kvůli zmíněným událostem točí celý svět, o dvacet let později jako nevyrovnaná osobnost s hlavou plnou myšlenek, které mi byly protivné.

Co se týče závěru, vůbec jsem nepochopila, jaká byla vlastně pointa příběhu. Proč se to celé odehrálo? Jaký to mělo smysl? Tomu jsem vůbec neporozuměla. Přitom třetí část knihy se autorce povedla, má spád a čtení mě konečně vtáhlo. Než se však jakéhosi napětí dočkáme, uběhne nekonečných a vlekoucích se 300 stran. Přijde mi žalostně málo, že příběh prakticky stojí na posledních padesáti stranách.

Poslední výtku mám k autorčině (ne)schopnosti nakousnout jakékoliv vážné a zajímavé téma - například trest smrti, forenzní analýzu, sériové vrahy, ale také třeba ústřední květiny. Nic z toho není dotažené a autorka se jim věnuje jen povrchně. 

Abych však jen nehanila, kniha má i své kladné stránky. Autorce se občas povedly napsat zajímavé, tajemné až mrazivé scény, které jsem si živě představovala a u nichž jsem měla husí kůži. Šlo zejména o Tessino hledání a kopání "pokladů". Rovněž se mi líbila jedna vedlejší postava, která sice dějem moc nezamíchala, ale bavila jsem se nad jejím honem po ztracených zahradních lopatkách, přičemž mě následné vyústění těchto krádeží překvapilo v pozitivním slova smyslu.

Závěrem chci uvést, že Černooké Zuzany nejsou oddechovým čtením, a to hlavně z toho důvodu, že se v první třetině budete těžko orientovat, což může mnohé odradit od pokračování v četbě, přesto si troufám tvrdit, že se najdou čtenáři, které střídání minulosti a přítomnosti bavit bude, protože námět je zdařilý a jistý potenciál kniha má. To, že nebyl využit, je věc druhá.

Pokud máte rádi žlutou záplavu květin nejen na obálce, protivné pubertální šestnáctky a seriál Bones (Sběratelé kostí), směle se pusťte do této knihy. Mohla by se vám líbit.

✰✰✰

Četli jste Černooké Zuzany?
Líbila se vám tato kniha nebo se spíše řadíte k druhému táboru?