sobota 26. srpna 2017

RECENZE: Pomněnčino dítě | Amanda Prowse

autor: Amanda Prowse
překlad: Jana Šimonová
originální název: Clover´s Child
nakladatelství: Omega
rok vydání: 2017
počet stran: 288



Anotace:


Když osmnáctiletá Dot, žijící v 60. Letech v Londýně, potká Sola, cítí, že je tu láska. Solomon Arbuthnott je člověk, který může přinést světlo a teplo do jejího fádního života – a co víc, Sol je mladý, pohledný voják s vynikajícími vyhlídkami. Někdo, o kom vždycky snila. Někdo, kdo jí může slíbit modré z nebe, smích, slunce. A na chvíli je život opravdu krásný. Držíce se za ruku procházejí Serpentine, tancují v zakouřených barech SOHO a začínají plánovat idylickou budoucnost, že spolu zestárnou na ostrově Svatá Lucie, Solově rodišti. Ale je rok 1961. Dívky z East Endu by neměly chodit s indickými chlapci, natož aby s nimi někam odjížděli. Svůj život mají od rodičů naplánovaný. I když to často znamená prožít život v osamění a bez lásky. I když to srdce rve na kusy...


Moje zhodnocení:


Dot, osmnáctiletá dívka žijící v Londýně, přestože pochází z chudých poměrů, na nic si nestěžuje. Má milující rodiče, mladší sestřičku Dee a hlavně svou kamarádku Barb, se kterou za jakéhokoliv počasí a v každou roční dobu navštěvují doky a pozorují velké lodě a sní o životě. Jednoho dne se Dot seznámí s pohledným mladíkem, který ji učaruje svým doprovodným projevem na klavír k písni Etty Jamesové, jež se line z gramofonu. Mladá dvojice se do sebe zamiluje a začnou si plánovat idylickou budoucnost na ostrově Svatá Lucie, Solově rodišti. Ale jsou 60. léta a dívky z East Endu by neměly chodit s černochy, natož aby s nimi někam odjížděly. Rodiče jim jejich životy naplánovali jinak, i když to často znamená prožít život v osamění a bez lásky, i když to rve srdce na kusy...




Pomněnčino dítě je prvním románem od autorky Amandy Prowse, který se mi dostal do rukou (a už ho z rukou nikdy nedám) a jsem za to moc ráda. Amanda Prowse žije s manželem Simeonem, majorem britské armády a dvěma syny ve West Country v Anglii. Svůj první román Poppy day (Omega, 2016) vydala vlastním nákladem v říjnu 2011 a kniha se hned zařadila na první místo v žebříčku eBooků. Její druhý román s názvem What Have I Done? (česky Z lásky k vám, Host, 2013) vydaný v roce 2013 získal nadšené ohlasy čtenářů a stal se bestsellerem. Dosud vydala zatím pět románů. Jejím cílem je psát takové příběhy, které lidem nedovolí zhasnout lampu u postele, a představit takové postavy, na které budete ještě dlouho po dočtení myslet. Myslím si, že u knihy Pomněnčino dítě se jí to dle mého názoru povedlo splnit do puntíku.

Krásný román o lásce, především však o té mateřské, o osamění, bolesti a ztrátách. O tom, že život většinou není takový, jaký si jej naplánujeme. Vztah bělošky a černocha je v té době tabu, věc společensky nepřijatelná, což si mladičká zaláskovaná Dot nepřipouští, ba dokonce nechápe a za tyto rasové předsudky se dokonce stydí. O jejich vztahu se brzy dozví Dotiny rodiče, kteří důrazně apelují na ukončení jejich vztahu. Při konfrontaci otce s dcerou jsem lapala po dechu, jaká rasová nenávist se v něm může skrývat. Zastání nenajde ani u matky, u níž jakožto u ženy čeká aspoň trochu pochopení. Nejedná se však jen o předsudky ze strany bělochů. Vztah s běloškou neakceptují ani Solovi rodiče, především matka. Arbuthnottovi jsou vlivní a bohatí lidé a jednoho dne dojde jeho matce trpělivost a postaví Sola před ultimátum. Tomu nezbude nic jiného než se bez rozloučení vrátit zpět na ostrov Svatá Lucie. Dot pomyšlení, že ji Sol opustil i přes sliby věčné lásky, zlomí srdce. Chvíli poté zjistí, že je těhotná...




Líbilo se mi, jak se postava Dot vyvíjela. Z mladičké naivní dívky plné života a snů se pomalu stává zlomená a opuštěná žena, která už nedoufá v lepší život. Autorce se povedlo postavu Dot vykreslit takovým způsobem, že vše budete prožívat spolu s ní. Její mladičkou lásku, štěstí a radost a na druhou stanu nepochopení, ponížení a totální zhroucení. U tohoto románu budete prolévat slzy a doufat ve šťastný konec i když brzy pochopíte, že nic takového není možné. Přesto je tu vždycky maličká naděje, pro níž stojí za to bojovat, i když vše nedopadne přesně podle plánů, které jste si předsevzali. Žít svůj vlastní sen se nepovede každému, ale nikdy byste se neměli vzdát, protože "bez snů a ideálů nelze být člověkem" (Ernst Fischer).

Autorce se povedlo dokonale a autenticky vylíčit atmosféru a poměry tehdejší doby, kdy světem vládly předsudky a "barevní" byli považováni za podřadnou rasu. Kniha ukazuje, jak lidé mohou být krutí a zlí, jak vás může zavrhnout i vlastní rodina. Pro mě nepochopitelné a nepředstavitelné. Nejhorší na tom je, že to vždy odnesou děti, bytosti, které za nic nemůžou.




I přes téma, které nám autorka ve své knize předestřela, píše velmi čtivě. Knihu budete jen těžko odkládat, protože potřeba dozvědět se, jak celý příběh Dot a Sola dopadne, bude silnější než cokoliv jiného. 

Pokud si chcete přečíst knihu o tom, jaký život opravdu je, že se s vámi mazlit nebude, ale vždy existuje jiskřička naděje, je Pomněnčino dítě dělané přímo pro vás. Nečekejte žádný sladký románek s happyendem, ale román o opravdovém životě, který, a není tomu tak dávno, by mohl prožít každý z nás.


100 %


Děkuji nakladatelství Omega za poskytnutí recenzního výtisku a výjimečného čtenářského zážitku. O knize se dozvíte více zde a zakoupit ji můžete přímo zde.
Continue Reading...

středa 23. srpna 2017

MINIRECENZE: Pod vodou | Anglické listí | Znesvětitel

Hezké odpoledne milí čtenáři.


Dnes mám pro vás připravené tři minirecenze. Všechny knihy jsou půjčené z knihovny a první dvě jsem přečetla už před časem, ale pořád jsem se nemohla donutit na ně sepsat byť jen krátkou recenzi. Konečně jsem k tomu dnes sedla a minirecenze jsou na světě! Bohužel mi chybí fotka u knihy Pod vodou, protože jsem ji vrátila dřív, než ji vyfotila.


Pod vodou│Juli Zeh


Stručný obsah
Hlavní hrdinou této knihy je Sven, který už před lety dal sbohem životu v Německu a odstěhoval se na malý ostrov, kde pracuje jako instruktor potápění. Jednoho dne na ostrov přijíždí herečka Jola, která se připravuje na novou roli, s manželem Theem, spisovatelem. Z nevinného flirtu, který proběhne mezi Svenem a Jolou, vzniká milostný trojúhelník, kterému se Sven zpočátku brání. Postupně se stále víc a víc zamotává do lží a přetvářky, ze kterých zdá se není úniku...

Stručné zhodnocení
Kniha, ač nemá příliš valné hodnocení, nebyla vůbec špatná. Je psána ze dvou pohledů - z pohledu Svena a z pohledu Joly, která si vede deníkové záznamy. Kniha však i přes malý počet stran má jeden hlavní problém, a sice, že děj se strašně vleče. Celou dobu máte pocit, že se nic neděje, a když už se něco stane, uběhne dost času. Nedivila bych se, kdyby to některé čtenáře odradilo a knihu odložili. Mě k dalšímu čtení poháněla zvědavost, co se nakonec z toho milostného trojúhelníku vyvrbí. Myslím si, že čtenář velmi brzy přijde na to, kde je pravda a kde lež, protože autorka to podala dosti okatě. Na knize se mi líbilo, že měla pár zajímavých myšlenek, které jsem si zapsala. Rovněž se mi líbilo téma potápění, dozvěděla jsem se o něm spoustu zajímavých a nových informací a konečně jsem jako laik pochopila pojem "dekomprese".


Anotace:

Když se z pravdy stane lež a z útočníků jsou náhle oběti… Herečka Jola přijela se svým partnerem Theem na ostrov, aby se připravila na další roli. Když pozná Svena, nevinný

flirt se promění ve smrtonosný milostný trojúhelník, který zboří všechna pravidla. Sven opustil Německo a začal na ostrově pracovat jako instruktor potápění. Jeho heslo zní: nepleť se do problémů jiných lidí. Teď zjistí, jaké to je změnit se ze svědka ve spoluviníka. A pochopí, že je jen součástí vražedné hry, ve které nikdy neměl šanci. Román Pod vodou je mistrně zkonstruovaný psychologický thriller v tradici Patricie Highsmithové, v němž čtenář stejně jako Sven ztrácí veškeré jistoty. Juli Zeh se podařilo napsat skvostné, střízlivé komorní drama o svobodné vůli, odsuzování druhých, vině a moci.


autor: Juli Zeh
překlad: Jana Zoubková
originální název: Nullzeit
nakladatelství: Host
rok vydání: 2015
počet stran: 220


70 %


✽ ✽ ✽ ✽ ✽


Anglické listí│Alena Damijo


Stručný obsah
Hlavní hrdinka odjíždí do Londýna pracovat jako au pair a už tam zůstane. Najde si přítele, vdá se, porodí děti a stane se učitelkou na plný úvazek. Autorka velmi vtipně formou krátkých fejetonů popisuje každodenní život v cizím prostředí a seznamuje nás s místními zvyklostmi.

Stručné zhodnocení
Anglické listí je milé, vtipné čtení, u kterého si odpočinete a zároveň poznáte život v Anglii jinak, než jako obyčejní turisté. Jednotlivé kapitoly jsou psané formou krátkých fejetonů, u kterých se nejen pobavíte, ale mnohdy zatoužíte poznat Anglii zblízka a na vlastní kůži. Dozvíte se, co je pro Anglii typické, ale i méně typické věci, o kterých jste neměli ani ponětí. Pokud je vám Anglie blízká nebo se jen chcete dozvědět více o tamním životě, Anglické listí je pro vás to pravé čtení.


Anotace:

Hlavní hrdinka odjíždí pracovat jako au pair do Londýna a už tam zůstane. Ve svých fejetonech popisuje svůj každodenní život v cizím prostředí. Mění rodiny, kde hlídá, najde si přítele, vdá se, přichází děti, stěhování. Nakonec se autorka stává se učitelkou na plný úvazek… Vše je prošpikováno nesmírně vtipným komentováním britského způsobu života a zvyků od pití čaje po úctu, které se těší bájný tenisový Wimbledon. S úctou i rebelským stěžováním, autorčin styl připomíná Roberta Fulghuma.

autor: Alena Damijo
nakladatelství: Ikar
rok vydání: 2017
počet stran: 168


90 %


✽ ✽ ✽ ✽ ✽

Znesvětitel│Paul Finch


Stručný obsah
Mark Heckenburg zvaný Heck má tentokrát před sebou pachatele, kterého média přezdívá jako Znesvětitele, jenž zjevně plní nějakou vyšinutou misi, protože jak jinak nazvat člověka, který o svátcích vraždí dost nevybíravým způsobem své oběti. Santa Claus zazděný v komíně, milenci probodnutí o Valentýnu šípem přímo do srdce, to je jen malý výčet pachatelových činů. Stojí za tím jakýsi rituál, snaha o zviditelnění svátků či něco jiného?

Stručné zhodnocení
Mé první setkání s autorem, ač se jedná o jeho druhou knihu ze série o Marku Heckenburgovi. Kniha se mi líbila, ale bohužel mám pár výtek. Autorův styl vyprávění mi přišel místy jak na houpačce. Napínavé nervydrásající kapitoly střídají víceméně nudné vyšetřování, které je sem tam proloženo akčními scénami. Vyšetřovatelé často přešlapují na místě a nebýt zvyku jedné z obětí, tak by nejspíš vraha nikdy ani nedopadli. Konečné rozuzlení a to, kdo vlastně Znesvětitel byl, mi přišlo trochu přitažené za vlasy. Musím říct, že podle kladných ohlasů bylo mé očekávání větší, doufala jsem v naprostou bombu, která mě zvedne ze židle, ale to se bohužel nestalo. 


Anotace:

I ten nejzrůdnější zločin může zprvu vypadat jako nešťastná náhoda.

V předvánočním čase se dá zažít ledacos. Třeba zemřít velmi bizarním způsobem: zazděný v komíně, na sobě kostým Santa Clause. Čím se mrtvý muž provinil, že si zasloužil tak krutou smrt? Anebo se neprovinil vůbec ničím a stal se jen figurkou v šílené hře vraha?
Odpověď na tuto otázku nabídne detektivovi Marku Heckenburgovi svátek svatého Valentýna. V autě je nalezena dvojice mladých milenců, srdce mají probodnuté šípem. Ne, tohle už nelze považovat za náhodu. Heckenburg si může být jistý, že hledá vraha, pro něhož je zabíjení svébytný rituál, morbidní oslava tradičních svátků v kalendáři.
Pachatel, kterému policisté začnou přezdívat Znesvětitel, zjevně plní jakousi vyšinutou misi. Takoví lidé se nikdy nezastaví, dokud nedojdou až do konce. Kolik svátků ještě hodlá Znesvětitel krvavě oslavit? Kolik lidí ještě bude muset zemřít, než ho Heckenburg zastaví?


autor: Paul Finch
nakladatelství: Domino
rok vydání: 2017
počet stran: 448



75 %


Četli jste některou z výše zmíněných knih?
Ráda si přečtu vaše názory na ně.

Continue Reading...

čtvrtek 17. srpna 2017

RECENZE: Blackout | Marc Elsberg

autor: Marc Elsberg
překlad: Matouš Hájek
originální název: Blackout - Morgen ist es zu spät
nakladatelství: Omega
rok vydání: 2017
počet stran: 329



Anotace:


Zítra už bude pozdě...

Thriller o kolapsu evropských dodávek elektrické energie. Otřesný, ale realistický scénář. Jednoho chladného únorového dne zhasnou světla v Itálii. A nejen tady. Chvíli nato ve Švédsku, pak v Německu, Francii, Rakousku, Belgii a Holandsku. Všude v Evropě se hroutí elektrická síť, přestanou fungovat výtahy, metra uváznou v tunelech...Italský bývalý hacker a programátor Piero Manzano věří, že ví, kdo je za to zodpovědný, a tak se to snaží sdělit odpovědným orgánům. Ale nikdo mu nevěří. Až francouzský komisař Europolu François Bollard je ochoten ho poslouchat.Ale když mladá a atraktivní novinářka Lauren Shannon objeví, že z Pierova počítače byly odeslány podezřelé emaily, začne klást nepříjemné otázky, a Bollard jej začne podezřívat. Manzano má proti sobě mazaného a neviditelného soupeře a je z něj lovná zvěř. Mezitím se situace v ulicích stává stále více dramatičtější. Zdá se, že v Evropě nic nefunguje. Několik evropských jaderných elektráren je v kritickém stavu a ohrožují životy milionů lidí. Závod s časem začíná. Závod, který lze jen stěží vyhrát.


Moje zhodnocení:


Jednoho zimního dne zhasnou světla v Itálii, chvíli na to ve Švédsku, v Německu, Francii, Rakousku, Belgii a Holandsku. V Evropě se začne hroutit elektrická síť, přestanou fungovat výtahy, lidé uvíznou v metru, nefungují semafory...

Bývalý italský hacker a programátor Piero Manzano zjistí, že bylo manipulováno s elektroměry a že ví, kdo je za to zodpovědný. Při snaze sdělit tyto informace odpovědným orgánům naráží na svou hackerskou minulost a najednou se z něj stává podezřelý číslo jedna. Manzano se snaží ospravedlnit, ale nakonec i důkazy hovoří proti němu. Své síly spojí s mladou atraktivní novinářkou Lauren Shannon, ale bohužel proti sobě mají mazaného a hlavně neviditelného soupeře...

Zdá se, že v Evropě nic nefunguje. Několik evropských jaderných elektráren je kvůli nefungujícímu chlazení v kritickém stavu a ohrožují tak životy milionů lidí. Nejhůře je na tom francouzská elektrárna Saint Laurent, která za účelem snížení tlaku v reaktorové nádobě zahájila kontrolované vypouštění malého množství radioaktivních par do ovzduší. Radioaktivní mrak míří k Paříži a lidé mají ještě v živé paměti katastrofy, které se odehrály v Černobylu a Fukušimě...



Elektřina. Něco tak samozřejmého, že si mnohdy ani neuvědomujeme, jak jsme na ní závislí. A to doslova. Kniha realisticky ukazuje, že bez elektřiny není nic. Není to jen o osvětlení nebo elektrických spotřebičích, bez elektřiny si například nenatankujeme benzín do aut, bez pohonných hmot není možné zásobování potravinami, léky; nefunguje chlazení, topení. A není to jen o lidech. Trpí i hospodářská zvířata, zejména krávy, které jsou v dnešní době obsluhovány elektrickými dojičkami, jež nefungují a krávy tak umírají v ukrutných bolestech na přeplněná vemena. Překvapilo mě, že bez elektřiny brzy dochází i voda, nefunguje kanalizace a po pár dnech se lidstvo doslova vrací do středověku. Něco samozřejmého jako sprcha či dojití si na záchod je najednou zcela nemožné. Všude smrdí moč a výkaly, šíří se nemoci. Agregáty a záložní zdroje mají omezený výkon, prodlouží fungování elektřiny o pár hodin, maximálně dnů, navíc k tomu, aby fungovaly, potřebují benzín. Hroutí se fungování nemocnic, brzy přestává existovat i záchranný systém.

Autor v knize popsal otřesný, ale realistický scénář, jak by mohla vypadat Evropa po kolapsu veškeré elektrické energie. Jednotlivé kapitoly představují dny bez proudu, počínaje nultým dnem, konče dnem třiadvacátým. Aby děj vypadal ještě autentičtěji a realističtěji, střídají se různá místa v Evropě, kde ke kolapsu došlo. Ocitáme se v Římě, Paříži, Haagu, Berlíně, Turíně, Milánu... Scénář v různých městech se začíná až nápadně podobat. Po pár dnech mají lidé jedinou starost - obstarat si jídlo, které rychle dochází a začíná mít nevyčíslitelnou hodnotu. Lidé začínají krást, rabovat, šíří se davové šílenství a panika. Nastává totální bezvládí.




Na knize se mi líbilo, že je psaná srozumitelně i pro laika, který oplývá vědomostmi o elektřině jen po tu část, kdy strčí vidlici do zásuvky. Ano, samozřejmě vím, že existují elektrické sloupy, které vedou elektrické dráty nejspíš do nějaké elektrárny, ale o bližší fungování jsem se nikdy nezajímala. Není to tedy téma pro každého. Autor však dokázal toto téma podat zřetelně a jasně, neměli jste pocit, že sedíte na nudných hodinách fyziky. Pro mne byla fyzika vždy jen nutné zlo, které se musí nějak přežít. Jsem proto ráda, že jsem si knihu přečetla a o elektřině se dozvěděla mnohé zajímavé a mnou netušené věci a dnes, když zapojím vidlici do zásuvky, vzpomenu si na to, abych elektřinu nebrala jako samozřejmou věc.

Co se týče výtek, mám jen jedinou. Ze začátku jsem se nemohla vůbec začíst, a to hlavně z důvodu výše uvedeného častého přeskakování v ději. Střídají se místa i postavy, z nichž se některé v knize už neobjeví. Kniha je totiž psána ve stylu akčního katastrofického snímku, což mě malinko rušilo při koncentraci. Myslím si, že Blackout má velký předpoklad objevit se na filmovém plátně - pokud se tak stane, určitě si jeho shlédnutí nenechám ujít.

Blackout je určený pro ty čtenáře, kteří se vyžívají v různých katastrofických scénářích a byť se jedná o pouhou fikci, stačí opravdu málo, aby se změnila v děsivou skutečnost. Važme si proto i obyčejných maličkostí.



85 %


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Omega. Pokud vás kniha zaujala, dozvíte se o ní více zde
Kniha vychází 18.9.2017.
Continue Reading...

středa 9. srpna 2017

RECENZE: Ďábelské hry | Angela Marsons

autor: Angela Marsons
překlad: Tatjana Jandourková
originální název: Evil Games
nakladatelství: Knižní klub
rok vydání: 2016
počet stran: 360


Anotace:


Čím větší zlo, tím ďábelštější hra…

Inspektorku Kim Stoneovou a její vyšetřovací tým povolají k nálezu zmrzačeného, ubodaného těla – oběť je však zároveň i zločincem, pachatelem brutálního znásilnění. Že by vzal někdo spravedlnost do svých rukou? Kim současně pátrá po skupině pedofilů, brzy však začne být jasné, že se stala sama terčem nebezpečné osoby. Ta zná každou její slabinu. A rozhodla se vyzkoušet na Kim vlastní zvrácený experiment. Kim ví, že každý další krok může být smrtící. A tentokrát – je to osobní.

Ďábelské hry, druhý román Angely Marsonsové, jednoznačně potvrzuje, že jeho autorka (debutující v roce 2015 knihou Němý křik) je vycházející mezinárodní hvězdou žánru krimi.


Moje zhodnocení:


Kim Stoneová tentokrát řeší dva případy současně. V prvním z nich je otec obviněn ze zneužívání nezletilých dcer. Vzhledem ke špatným vzpomínkám na dětství, kdy Kim a jejího brášku Mikea týrala matka, nese případ zneužívání holčiček velmi těžce a bere si jej osobně. I když holčičky už budou v bezpečí, protože jejich otce zatkli, šrámy na duši si ponesou po celý život. Kim je tímto případem znechucena i z toho důvodu, že matka přece musela něco tušit. Co je to v tom případě za matku, která si nevšimne zneužívání dcer, které probíhalo prakticky před jejíma očima? Ta se ale dušuje, že neměla o ničem ponětí. Zdá se, že případ bude uzavřen, ale to by nesměla být Kim, aby na něco nepřišla...




O pár dní později je v postranní uličce nalezeno ubodané mužské tělo, okolo něhož pobíhá zakrvácený pes, který, jak se ukáže, patřil oběti. Po odhalení totožnosti mrtvého je zjištěno, že nebyl jen pouhou obětí, ale že byl současně i pachatelem brutálního znásilnění. Může se tedy jednat o akt pomsty? Nebo se za tím skrývá něco jiného? Vyšetřování zavede Kim do ordinace psycholožky Alex, která měla ve své péči oběť onoho brutálního znásilnění. Kim brzy zjistí, že za Alexinou hezkou tváří se skrývá někdo úplně jiný, někdo s ďábelským plánem, do něhož je zahrnuta i samotná Kim...

Poprvé jsme se s Kim Stoneovou setkali v roce 2016, kdy Knižní klub vydal první díl ze série s názvem Němý křik, který napsala britská autorka Angela Marsons. Ďábelské hry jsou její druhou u nás vydanou knihou a momentálně vychází třetí díl s názvem Tichá modlitba. První dva případy Kim Stoneové, vydané v Británii v roce 2015, zaznamenaly fenomenální úspěch: prodalo se přes milion výtisků a umístily se na předních příčkách žebříčků bestsellerů. Angela Marsons se tak stala jednou z nejčtenějších autorek krimi současnosti a přislíbila dalších šest dílů série.




Na začátek musím konstatovat, že Ďábelské hry oproti Němému křiku jsou psány odlišně. Němý křik je klasický krimi román, v němž hlavní hrdinka pátrá po pachateli, kterého usvědčí až v závěru knihy. Naopak v Ďábelských hrách známe pachatele už na začátku a postupně se dostáváme k motivům, které jej ženou k činům, jenž páchá. Tentokrát proti Kim Stoneové stojí sociopat, manipulativní člověk, který zcela postrádá svědomí. Tito lidé jsou často okouzlující a zajímaví, ale jakmile je lépe poznáte, odhalíte jejich skutečnou osobnost. Autorce se postava a povaha sociopata povedla vylíčit velice přesvědčivě. Nejhorší je, že takoví lidé opravdu žijí mezi námi, lidé, kteří zcela postrádají lítost a empatii. Naštěstí mezi námi žijí i takoví jednotlivci jako Kim Stoneová, kteří se nebojí těmto lidem postavit do cesty. Přesto tento případ nebude tak jednoduchý, jak se na první pohled bude zdát. Kim se málem nechá vlákat do manipulací, které jsou proti ní spřádány. Tento pachatel totiž zaútočí na její nejbolestivější místo, její slabinu, kterou je smrt malého brášky. Dokáže Kim tomuto člověku vrátit úder a skoncovat se zlem, které páchá?

Kim Stoneová je člověk tvrdohlavý, bystrý a přísný, ale v žádném případě bezcitný. Na to, jak mi byla v prvním díle nesympatická právě pro první tři zmíněné povahové rysy, v tomto díle jsem si ji oblíbila, neboť se konečně nebála poodhalit nám své nitro a já jí proto fandila ze všech sil. Trauma z dětství, které ji poznamenalo a s nímž se dosud nevypořádala, je zároveň pohonem a důvodem její práce, a sice najít a usvědčit všechny pachatele hrůzných činů, kteří se mezi námi pohybují. Nesmíme zapomenout ani na její tým, hlavně na parťáka Barneyho, který je nejen jejím parťákem, ale hlavně přítelem, na kterého se může kdykoliv spolehnout.




Opět se jedná o výborné čtení, které vám ani na okamžik nedovolí knihu odložit. Napětí v knize by se dalo krájet a opět nám autorka připraví překvapivý závěr v podobě nečekaného rozuzlení. Už teď se nemůžu dočkat třetího dílu, který opět slibuje úžasný zážitek.

Knihu doporučuji především těm čtenářům, kteří mají rádi dobré detektivky, napětí, skvěle budovanou atmosféru a s nečekanými zvraty na závěr. Věřím, že nebudete zklamaní.


90 %
Continue Reading...

pondělí 7. srpna 2017

RECENZE: Stírací LOSY | Kerstin Ekman


autor: Kerstin Ekman
překlad: Jaroslav Bojanovský
originální název: Skraplotter
nakladatelství: MOBA (Moravská bastei)
rok vydání: 2017
počet stran: 448



Anotace:


Ingefrid vyráží do malé vsi jménem Černá Voda, která leží u temného jezera obklopena nekonečnými lesy. Musí zde vyřídit dědictví po matce Myrten, kterou nikdy nepoznala, neboť ji vychovávali pěstouni. Na čas přijímá místo zdejší farářky a pouští se do pátrání po matčině i své vlastní minulosti. Do ruky se jí díky Myrtenině ošetřovatelce Risten dostává pár starých dopisů i zažloutlých fotografií, a na světlo světa tak vyplouvají dávno zasuté události, tajemství, bolestivé ztráty…


Moje zhodnocení:


Ingefrid přijíždí do Černé Vody, malé švédské vísky ležící uprostřed rozlehlých lesů, na jejímž okraji se rozprostírá temné jezero. Má se zde vypořádat s dědictvím po matce Myrten, kterou však nikdy nepoznala, jelikož byla vychována adoptivními rodiči. V tamní vesnici přijímá místo farářky a pouští se do pátrání nejen po minulosti své rodiny, ale i své vlastní. Hodně informací získává ze čtení starých dopisů a zažloutlých fotografií předků, přičemž na povrch vyplouvají dávná tajemství a bolestivé ztráty.

Stírací losy jsou třetí knihou ze série Vlčí kůže, kterou napsala Kerstin Ekman, švédská spisovatelka, jejíž román Černá voda z roku 1993 získal četná ocenění včetně proslulé Augustovy ceny. Autorka je známá především svými detektivními romány, které začala psát na sklonku 50. let. Postupně do svých románů promítá proměny společnosti švédského venkova a rolí ženy v ní, zkoumá matriarchální mýty a s nimi spojené symboly mateřství a plodnosti.

Tento obsáhlý román, jehož děj je tíživý, melancholický a depresivní, se odehrává v drsném švédském prostředí, kde panuje mrazivé podnebí a zdejší život není vůbec snadný. Ingefrid, hlavní postava této knihy, hledá nejen ztracenou víru, ale především to, kdo byli jejími předky. Náhlé zjištění, že je adoptovaná, nenese dobře a snaží se s tím vypořádat po svém a útěchu hledá především u Boha. Na svátek Všech svatých přijíždí na popud dopisu, který obdržela od advokáta, do Černé vody, aby se vypořádala s matčiným dědictvím. Cesta ji zavede za Kristin, nevlastní matčinou sestrou a zároveň její ošetřovatelkou, která se s její matkou velmi dobře znala. Ingefrid se dostanou do rukou staré dopisy a fotografie, které ji přimějí otevřít staré rány a dávno pohřbená tajemství.

Stírací losy nejsou vůbec jednoduchým čtením, a to nejen z toho důvodu, že v knize absentují uvozovky v uvozujících větách, ale i proto, že autorka často zaměňuje jména hlavních hrdinů (Eliáš je jednou Eliáš, poté Elis; totéž u Kristin, která je jindy Risten) a rovněž nepředvídatelně přeskakuje z přítomnosti do minulosti a naopak, čímž si kniha žádá vaší plnou pozornost. Už při lehké nepozornosti se může stát, že ztratíte celou nit a budete tak nuceni vrátit se v textu zpět. Já jsem z toho byla zpočátku hodně zmatená, rovněž u chybějících uvozovek, postupně jsem si na obojí zvykla a nijak mne to nerušilo.

Líbilo se mi, jak byl podán život farářky Ingefrid, hlavně i z toho důvodu, že farářů mužů je mnohem víc a v této knize to bylo mé první setkání s farářkou jakožto ženou. Ingefrid nám vypráví strasti spojené s tímto studiem a práce jako takové a její nelehké postavení v roli ženy. Často při výkonu této práci pociťuje strach, není si jistá sama sebou, se vším souvisí její nízké sebevědomí a vše navíc zhoršuje střevní neuróza, kterou neustále trpí. Kolikrát jsem měla pocit, že se na tu práci nehodí, často jí tvrdili její posluchači, zejména při bohoslužbách, že je málo empatická a "otáčí se k nim zády". Ingefrid však opětovaně zmiňuje, že chce pomáhat lidem, ať to stojí co to stojí. Z postavy Ingefrid jsem měla často rozporuplné pocity, nemohla jsem si ji zhmotnit ve svých představách, doteď netuším, čím to mohlo být. Zajímavou postavou byl její syn Anand, čtrnáctiletý indický kluk, kterého adoptovala a přijala za svého. Záhy se projeví odlišná kultura, v níž vyrostl a s ní i několik nedorozumění a konfliktů. Anand je však jediná postava tohoto věku napříč celou knihou, neboť se v ní setkáme jen s dospělými postavami nebo s postavami, které již dostihlo stáří a s nimi spojené nemoci a neduhy. 

Celkově se tak jedná o velmi depresivní čtení, vhodné spíše pro náročnější čtenáře, kteří knize budou věnovat svou plnou pozornost. Stírací losy budete často odkládat, ale ne proto, že by vás kniha nudila, ale abyste vstřebali všechnu tu tíživou atmosféru a nelehké osudy, které v ní převládají. V této knize mnoho pozitivního nenajdete, spíše naopak. Může se tak zdát, že jedinou možností je obrátit se ve víru v Boha, ale ani ten není všemocný.

Jak už jsem výše uvedla, kniha je především určená pro náročnější čtenáře, kteří umí číst mezi řádky a očekávají od knihy něco víc, než jen odreagování se. Hodně textu se též věnuje Bohu a křesťanství, takže by vám toto téma mělo být buď blízké, anebo by vám nemělo být na překážku. 


80 %


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství MOBA. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji koupit přímo zde.
Continue Reading...