nakladatelství: Klika
rok vydání: 2016
počet stran: 244
oficiální anotace
Moje zhodnocení:
Když Beata dopíše knihu, na nic nečeká a ihned pošle rukopis jednomu nakladateli. Navíc chce dodržet slib, který dala Evě, jenž je pro ni posvátný, protože se s Evou hodně sblížila. Bohužel nad Beatiným dílem visí černý mrak - Eva totiž ještě před vydáním spáchala sebevraždu. Beata však chce vydat knihu stůj co stůj, protože Evin odkaz musí žít dál. Nepočítala však s tím, že se Ester, Evina dcera, tvrdě postaví proti vydání knihy. Nepřeje si totiž, aby se cokoliv z jejího života dostalo na veřejnost. Jen při tom pomyšlení Ester svírá strach, bojí se, že se nadobro znemožní před svým bratrem Arnoštem a kamarádkou Lucií. Navíc trpí hysterickou nenávistí nejen k matce, kterou dodnes viní ze všeho příkoří, kterého se jí dostalo, ale i k Beatě, již nepřímo vyzve k boji, přičemž se nepříčí vytasit s jakoukoliv zbraní.
✽
Psychologický román Vina je volně navazujícím pokračováním Panenky, kterou jsem nedávno přečetla a recenzovala (více zde). Oba romány mi poslala samotná autorka na základě předchozí nabídky a já ještě jednou moc děkuji za skvělou příležitost, kterou mi tím dala.
Stejně jako v Panence, i zde vystupuje novinářka Beata, která však ve Vině dostává mnohem větší prostor a kniha je z velké části pouze o ní. Když Beata zjistí, že nemůže splnit Evě slib a vydat knihu, na které společně pracovaly, pokusí se si naklonit Evina syna Arnošta, který se po letech pobytu v zahraničí vrátil domů, na svou stranu a vytáhne triumf, který by ji měl pomoct ukázat Arnoštovi Ester v pravém světle.
Větší prostor v tomto románu dostává rovněž Evina dcera Ester, prostřednictvím které nám autorka umožní nahlédnout hlouběji do jejího nitra. Čtenář má možnost pochopit, co stojí za Esteřinou hlubokou nenávistí k vlastní matce, jejíž semínko bylo zaseto již v raném dětství. Ester se bohužel nikdy nevyrovnala s tím, že neměla matčinu plnou pozornost, po které tolik toužila. V dospělosti se z ní stala labilní osoba plná komplexů, kterou často rozlítí k nepříčetnosti i jen pouhá zmínka o matce.
Kniha je velmi čtivá hned od první stránky. Jakmile jsem si k ní sedla, těžko se mi dávala z ruky, protože jsem potřebovala nutně vědět, jak bude příběh pokračovat. Podaří se Beatě nakonec vydat svůj rukopis a dostát Evinému slibu? Tato otázka se mi neustále honila hlavou. Na čtenáře čeká hodně překvapivých zvratů, a to i přesto, že některé situace se zdály být předvídatelné.
Beatin příběh je vyprávěn v ich-formě, naopak ten Esteřin v er-formě, který je navíc vyveden kurzívou, v němž se často střídá minulost s přítomností. Čtenáři proto může chvíli trvat, než se zorientuje a text od sebe odliší. Jakmile si čtenář toto osvojí, příběh začne hezky plynout bez rušivých elementů.
Zajímavým zpestřením pro mě byly kapitoly o zprvu tajemném muži, který se poté představil jako Oliver Frčka, jehož si můžete pamatovat z Panenky. Na tyto kapitoly jsem se vždy těšila a ač se může zdát, že jeho vyprávění je samostatným příběhem, na konci se s některou postav propojí a dojde k zajímavému rozuzlení.
Konec vygradoval přesně tak, jak to mám v knihách ráda. Esteřin konec byl sice smutný, ale myslím, si že celý její příběh k tomuto závěru bohužel spěl. I přes Esteřinu nesympatičnost, jednoduchost a občas hloupoučkou naivitu jsem doufala, že si ze všeho špatného, co se jí stalo, něco vezme k srdci, ale bohužel se tak nestalo. Co se týče Beaty, ta rovněž potřebovala, aby jí někdo otevřel oči, protože to občas se svou knihou přeháněla a přehlížela potřeby druhých.
Jedinou výtku bych měla k obecné češtině, kterou autorka hojně využívala. Miluji český jazyk a tohle (pro mě) komolení spisovného jazyka mi nejde vůbec přes ústa, natož přes oči. Dost jsem s tím po celou četbu bojovala.
Stejně jako Panenka, tak i Vina v sobě nesou silný příběh o životních přešlapech, které mnohdy již nejdou napravit, přesto je vždy určitá šance na změnu, ať už ve vlastním nitru či chováním k druhým. Opět před paní autorkou smekám, protože se jí povedl napsat úžasný psychologický román, který se mi zaryl hluboko do kůže. I když si většina čtenářů oblíbila spíše Panenku, mě se líbila více právě Vina, jejíž obsah a forma mi byly bližší.
I když se Vina prezentuje jako volné pokračování Panenky, doporučuji si přečíst napřed Panenku a až poté sáhnout po Vině. Oba příběhy jsou mezi sebou dost propojeny a i když se autorka snaží z předchozí knihy vše objasnit, plně si je vychutnáte v pořadí, jak vyšly.
Vinu vřele doporučuji, neboť se jedná o výborně zpracovaný psychologický román, který vás emočně vyždímá, a to doslova. I přesto, že je výhradně psána pro ženy, užije si ji i širší okruh čtenářů.
Větší prostor v tomto románu dostává rovněž Evina dcera Ester, prostřednictvím které nám autorka umožní nahlédnout hlouběji do jejího nitra. Čtenář má možnost pochopit, co stojí za Esteřinou hlubokou nenávistí k vlastní matce, jejíž semínko bylo zaseto již v raném dětství. Ester se bohužel nikdy nevyrovnala s tím, že neměla matčinu plnou pozornost, po které tolik toužila. V dospělosti se z ní stala labilní osoba plná komplexů, kterou často rozlítí k nepříčetnosti i jen pouhá zmínka o matce.
Kniha je velmi čtivá hned od první stránky. Jakmile jsem si k ní sedla, těžko se mi dávala z ruky, protože jsem potřebovala nutně vědět, jak bude příběh pokračovat. Podaří se Beatě nakonec vydat svůj rukopis a dostát Evinému slibu? Tato otázka se mi neustále honila hlavou. Na čtenáře čeká hodně překvapivých zvratů, a to i přesto, že některé situace se zdály být předvídatelné.
Beatin příběh je vyprávěn v ich-formě, naopak ten Esteřin v er-formě, který je navíc vyveden kurzívou, v němž se často střídá minulost s přítomností. Čtenáři proto může chvíli trvat, než se zorientuje a text od sebe odliší. Jakmile si čtenář toto osvojí, příběh začne hezky plynout bez rušivých elementů.
Zajímavým zpestřením pro mě byly kapitoly o zprvu tajemném muži, který se poté představil jako Oliver Frčka, jehož si můžete pamatovat z Panenky. Na tyto kapitoly jsem se vždy těšila a ač se může zdát, že jeho vyprávění je samostatným příběhem, na konci se s některou postav propojí a dojde k zajímavému rozuzlení.
Konec vygradoval přesně tak, jak to mám v knihách ráda. Esteřin konec byl sice smutný, ale myslím, si že celý její příběh k tomuto závěru bohužel spěl. I přes Esteřinu nesympatičnost, jednoduchost a občas hloupoučkou naivitu jsem doufala, že si ze všeho špatného, co se jí stalo, něco vezme k srdci, ale bohužel se tak nestalo. Co se týče Beaty, ta rovněž potřebovala, aby jí někdo otevřel oči, protože to občas se svou knihou přeháněla a přehlížela potřeby druhých.
Jedinou výtku bych měla k obecné češtině, kterou autorka hojně využívala. Miluji český jazyk a tohle (pro mě) komolení spisovného jazyka mi nejde vůbec přes ústa, natož přes oči. Dost jsem s tím po celou četbu bojovala.
Stejně jako Panenka, tak i Vina v sobě nesou silný příběh o životních přešlapech, které mnohdy již nejdou napravit, přesto je vždy určitá šance na změnu, ať už ve vlastním nitru či chováním k druhým. Opět před paní autorkou smekám, protože se jí povedl napsat úžasný psychologický román, který se mi zaryl hluboko do kůže. I když si většina čtenářů oblíbila spíše Panenku, mě se líbila více právě Vina, jejíž obsah a forma mi byly bližší.
I když se Vina prezentuje jako volné pokračování Panenky, doporučuji si přečíst napřed Panenku a až poté sáhnout po Vině. Oba příběhy jsou mezi sebou dost propojeny a i když se autorka snaží z předchozí knihy vše objasnit, plně si je vychutnáte v pořadí, jak vyšly.
Vinu vřele doporučuji, neboť se jedná o výborně zpracovaný psychologický román, který vás emočně vyždímá, a to doslova. I přesto, že je výhradně psána pro ženy, užije si ji i širší okruh čtenářů.
90 %
Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji samotné autorce Věře Kadlecové. Pokud vás kniha zaujala, koupit si ji můžete přímo zde.
