RECENZE: Lustr pro papeže | Jan Tománek

autor: Jan Tománek
nakladatelství: XYZ
rok vydání: 2019
počet stran: 184
anotace

Moje zhodnocení:

Syrová výpověď šestnáctiletého trampa, který se s dvěma přáteli chystal na výšlap a provinil se jen tím, že byl ve špatný čas na špatném místě. Kvůli tomu si prošel peklem různých věznic, aby se ocitl v nejhorším normalizačním lágru té doby. 

✽

Když mě autor knihy Jan Tománek oslovil s nabídkou přečíst si jeho nový román Lustr pro papeže, neodmítla jsem. Zaujal mě nejen název, ale i rozsah knížky, která, ač čítá téměř 190 stran, je překvapivě menšího formátu.

Hlavním hrdinou a vypravěčem v první osobě je mladý šestnáctiletý tramp Bohumil "Míla" Pavlovský, kterému kamarádi neřeknou jinak než Chlup. Spolu se dvěma kamarády Vojtou a Jindrou se rozhodnou vyrazit na výšlap do hor. Cestou vlakem se seznámí s mladou průvodčí Jitkou, která je pozve do místní hospody. Alkohol teče proudem, zpívají se anglické písničky, a když cestou z hospody zaláskovaný Míla v podroušeném stavu vykřikuje proamerická hesla, netuší, že mu otočí život o 360 stupňů.

Následuje syrové vyprávění Míly, který je po nečekaném zatčení nejprve vyslechnut a obviněn na místní policejní stanici, poté přesunut do vazby pro mladistvé v Borech a následně do nápravného zařízení pro mladistvé do Libkovic, odkud se pokusí o útěk, čímž si vyslouží zpřísnění trestu a odvedení do Vykmanova, kde přijíždí jako čerstvě osmnáctiletý. Ve vykmanovském pekle plném neustálé buzerace, ponižování a těžké práce vydrží dlouhých sedm let. Nakonec je přemístěn do Minkovic (v této kapitole konečně čtenář zjistí, proč se kniha jmenuje Lustr pro papeže), nejhoršího lágru té doby, jehož existence byla v roce 1990 ihned ututlána, ve kterém trpí další dva roky, až je konečně po dlouhých deseti letech v roce 1980 propuštěn na svobodu. 

Autor na začátku sděluje, že některé události jsou pouhou jeho fabulací, takže si čtenář může akorát domýšlet, co není skutečné (kromě místa, která jsou pozměněna, jak autor na začátku poznamenává). Každopádně chci vyjádřit myšlenku, která mě při čtení několikrát napadla, a sice že hlavní postava si z větší či menší části mohla za svůj osud sama. Aspoň tak to podle mého názoru z podaného příběhu vyplynulo. Míla byl vcelku rváč a provokatér, nic si nenechal líbit, což mu nevytýkám, ale například útěk z Libkovic byl podle mého úplně zbytečný. Samozřejmě netvrdím, že „držet hubu a krok“ je vždy tím správným řešením, což rozhodně není, jak ukazuje i samotný nástup Míly do Minkovic, kde mu sice plivnutí do dozorcova obličeje způsobí pořádnou nakládačku, ale na druhou stranu mu tato událost, o níž se brzy dozví celý lágr, pomůže dostat se mezi "Západočechy", vězně, kteří se navzájem chrání. Možná, že právě ono vyprovokované plivnutí pomohlo Mílovi přežít drsný život v minkovickém pekle, a to i za cenu podlomeného zdraví.

Popisy krutostí, které páchali dozorci na vězních, jsou velmi naturalistické, syrové a odstrašující. Některé události zakomponované do příběhu mi však přišly vykonstruované, aby čtenáře ještě více šokovaly. I přesto, že se to takto klidně mohlo doopravdy stát, na mě úsměvně působilo i klišé, kdy se mezi „zlými“ dozorci objevil vždy jeden „hodný“, který se snažil Mílovi (a ostatním) pomoct či jen ulehčit další nekonečný den plný utrpení. 

Nic to však nemění na tom, že hrůzy, které se za doby normalizace děly, jsou jasně prokázané, nevinní lidé trpěli a umírali a číst o tom není jednoduché. Je však správné si hrůznou minulost připomínat, abychom nezapomněli a do budoucna se i z těchto otřesných událostí poučili. 

Jak se z původního půlročního trestu stane odnětí deseti let života, o který vás tehdejší režim okradne? Pokud vás zajímá, jak jednoduché to je, přečtěte si tuto útlou, ale o to silnější knihu, která vám poodhalí kousek historie, o níž jste pravděpodobně do dnešní doby ještě neslyšeli.

✰✰✰✰

Za poskytnutí recenzního výtisku mnohokrát děkuji Janu Tománkovi. Bližší info o knize Lustr pro papeže zde.